Tajemství rodu Hilfenberku

1.

Tichá noc.. Lesy ponořeny hlubokým tichem a měsíčním světlem. V dáli zazní prasknutí větvičky pod tíhou nějakého zvířete. Šum listí a jehličí vydává zvuky v mírném vánku.

V dáli náhle zazní troubení a zvuk motorového vozidla, přibližuje se pomalu, ale jistě. Už je docela blízko.

"Tak už pochop, že jsme zabloudili!" již jsem to nemohl vydržet. Žena ve středních letech si pouze upraví brýle na nose, které ji spadly kvůli nerovnému terénu, hodí si ofinu za ucho, stiskne pevněji volant a mžourá na cestu.

"Kolikrát ti mám říkat, mladý muži, že já vím, kam jedeme!" odpoví zvyšujícím tónem. "Jedeme příííímo za nosem!" zapíská svým ženským hlasem, dá nahlas autorádio a dále se věnuje cestě. 
"To je hezké, mami, ale už mě nebaví sedět několik hodin v autě a čumět z okna." podívám se uraženě z okna a sleduji do tmy ponořenou krajinu.

"Mami! Mami! Dylan řekl čumět!" začne ječet třetí a poslední člen rodiny svým dětským hlasem malý kluk. "Ježiši Lukasi, ještě ty mě ser!" otočil jsem se na svého bratra s vražedným pohledem. "Mami! Mami!" rozbrečí se dítko. "On mi nadává!" 

Dylan se otočí a v tu ránu schytá facku. Chytne se za tvář. "To by stačilo Dylane! Takhle se ke svému bratrovi chovat nebudeš!" rozkřičí se máma. V tu ránu zavládne ve vozidle ticho. Jen zvuk motoru a tichý písničky, vycházející z autorádia lze zaslechnout.

"Mami.. já potřebuji čůrat." ozve se po pár minutách Lukas. Pouze jsem protočil očima a dále mlčel, nemělo cenu se nijak vyjadřovat. "To vydržíš, už tam budeme zlatíčko." odpoví něžným tónem Beth. "Ne.. já se polůlám.." začne natahovat. Tak velký kluk a pořád jen brečí pomyslím si. "Dobráá rodinko, jelikož už je po deváté večer a jsme na cestě celé tři hodiny v kuse, tak si dáme přestávku!" zajásá nezadaná matka dvou kluků.

Vystoupil jsem jako první. Už jsem nemohl dočkat čerstvého vzduchu a pořádného protáhnutí. Než můj bratr vykoná potřebu, rozhodl jsem se  porozhlédnout po okolí. Od auta se nevzdaluji přeci jen moc daleko, pouze pár metrů. Mrkl jsem se na měsíc. Jak krásná to noc a já musím dřepět v autě, místo toho, abych pozoroval vesmír! rozčílím se a párkrát se nadechnu a vydechnu. Jakmile jsem opět zamžoural do tmy, spatřil jsem dvě lesklá tělesa, jakoby mě pozorovala.

Měl jsem strach, ale moje zvědavost vyhrává a tak jsem se stejně rozhodl pro prozkoumání. Čím blíže jsem, tím více rozeznávám obrysy. Jenže čeho? "Dylane!" zahuláká Beth a on sebou trhne. "Jsme připraveni! Tak se vrať!".
"Joo!" odpovím na zpět a otočím se. Ty dvě lesklá tělesa zmizela, avšak místo nich našel jakýsi náramek. Vypadá hodně staře a cenně. Rozhodl jsem se jej vzít a vydal se zpět k autu.