Unicorns

Takže, tohle je prosím pěkně sloh, který jsme dostali ve škole na téma fantasy, takže bych se s vámi o něj ráda podělila :D Tak přeji hezké čtení :)

Ležím na posteli a zírám do stropu. V uších sluchátka, nevnímám okolní svět. Kolem mě černé stěny a světlý nábytek, který pokoji dodává alespoň trochu normálního vzhledu. Jediné světlo září od pracovního stolu v rohu pokoje. Jinak je v pokoji dokonalé a vyhovující šero. Třpytíví pavoučci na stropě se mihotají v odlescích záře úplňku.

Ano, úplněk. Čeká mě další velmi divná noc.

Mé černé oblečení splývá s obrazem celého pokoje a já se cítím v pohodě. Jako kdyby se nikdy nedělo nic špatného, jako by vždy bylo vše v pořádku. V tuto chvíli je mi dobře, kéž by to vydrželo.

Skončí mi písnička a já se posadím a opřu o zeď. Svýma bledýma rukama si obejmu kolena a dívám se z okna na zářící měsíc. Pohodlně si přemýšlím nad smrtí, když v tom se rozlétnou dveře do mého pokoje a mě oslní záře lékařských světel.

Cítím bodnutí do ruky a pak už se mi v hlavě odehrávají různé možné i nemožné věci.

Sedím na obrovské muchomůrce. Kolem vidím světle růžové nebe a duha rozhodně nemůže chybět. Obří Jednorožec stojí opodál a já na to koukám jako u vytržení.

Na sobě mám dlouhé sytě růžové šaty a ve vlasech červenou mašli. Na nohou křiklavě růžové baleríny. To nejhorší, co jsem v životě viděla!

Pomalu slezu z té divné houby a jdu směrem k jednorožci. Jestli začne mluvit, tak už to bude fakt špatný.

Jdu po cestě plné tyrkysových mušliček, slyším zpěv ptáků a vidím, jak se v povzdálí pod vlivem větru houpe zmrzlinový strom. Kupodivu mě to nijak nepřekvapuje a dál šlapu po mušlích, až se ocitnu u výběhu toho obřího stvoření.

Jeho výběh je velmi zajímavý. Působí uklidňujícím a zároveň velmi ztřeštěným dojmem. Plot má naspodu světle zelenou barvu, o trošku výš přechází do žluté, pak do oranžové a nakonec do červené, která je na špičatých koncích plotu růžová. Uvnitř má fialovo- modrou kupku sena a samotný jednorožec tam stojí jako socha.

Prohlížím si jeho duhový a blyštivý roh a mám šílené nutkání si sáhnout.

Už se ho skoro dotýkám, když v tom mě něco chytne za ruku. Otočím se a tam stojí malý podivný sněhulák. Sahá mi asi po pas, má ruce z tenounkých větviček a zářivě rudé knoflíčky, ve stejné barvě má i svůj malý roztomilý nosík.

Začíná se zvedat vítr, fičí mi kolem uší a ničí mi můj účes s mašlí. Naštvaně si je pohrábnu a vydám se na sever, sněhuláka nechávám za zády.

Jdu tentokrát po fialové mušličkové cestě a rozhlížím se po okolí. Čím víc na sever jdu, tím méně je kolem mě barev. Zastavím se a rozhlédnu se. Cesta se z fialové měnila. Byla čím dál tím světlejší a přecházela do šeda. Kousek nalevo byla polorozpadlá chatrč a já věděla, že to není dobré znamení.

Otočila jsem se a vyskočila asi metr do vzduchu. Sněhulák stál za mnou, teď neměl rudé pouze knoflíky a nos, ale měl takové i oči. Tohle nebylo dobré znamení. Tohle bylo hodně moc zlé znamení.

Vyhnula jsem se mu a běžela zpátky, vstříc růžové barvě. Běžela jsem, co mi nohy stačily, ale růžová byla v nedohlednu. Zakopla jsem o uhlově černý kámen. Svalila jsem se na cestu a ležela. Čekala jsem, co se bude dít.

Zaslechla jsem z dálky houkání sovy a vedle mě se znova zjevil sněhulák, oči měl černé jako uhlíčky a mě se zdálo, že mi zamával.

Najednou jsem se cítila velmi vyčerpaná, a tak jsem zavřela oči, vstříc tomu, co se bude dít.

Když jsem otevřela oči, sněhulák nade mnou stál se zuřivým úsměvem si mě prohlížel a jeho opět rudé oči mě propichovaly. Větvičky se změnily ve vrásčité, tenké pazoury s ostrými drápy.

Zaječela jsem a znovu zavřela oči. Po chvilce, která mi připadala, jako celá věčnost se furt nic nedělo, tak jsem oči zase otevřela.

Ležela jsem v podivném kamenném jezírku se sytě růžovou vodou a kolem mě poletovali amorci se svými srdíčkovými šípy.

„A sakra“ řekla jsem a vyklusala co nejrychleji z jezírka. Jenže jakmile se mi povedlo vylézt, přepadla jsem přes růžovou lavičku, která byla hned pod jezírkem.

Ležela jsem tedy na fialové trávě s červenými a bílými puntíky, a přemýšlela, kde jsem se to vlastně ocitla.

Z ničeho nic se přede mnou objevila ruka. Lidská ruka. Bez přemýšlení jsem jí popadla a zvedla jsem se. V onu chvíli jsem viděla to nejdivnější ve svém životě. Naproti mně stál nějaký divný týpek v kamaších a růžové košili. Přes košili měl přehozenou fialovou červenou vestičku a černé kudrnaté vlasy měl červeně melírované.

Začala jsem se smát a nějak nešlo přestat. Ze smíchu mě už bolelo břicho, tak jsem se posadila na tu onu lavičku a snažila se uklidnit.

Podívala jsem se znovu na to zjevení a ono to mělo v ruce pánev.

Vím už jen to, že mě to tou pánví praštilo po hlavě a mě kolem hlavy létali amorci.

Probudila jsem se. Pořád opřená o stěnu a venku byl pořád zářivý úplněk.

Vyndala jsem si sluchátka z uší a jen se usmála.

„Jsem blázen“ pomyslela jsem si, lehla, zahrabala se pod peřinu a už normálně bezesně usnula.