Tajemství rodu Hilfenberku

5.

Po několikaminutovém relaxu jsem se zvedl a šel se podívat do šatníku. Chvíli jsem váhal a nakonec jej otevřel. "Pááni" vydechl jsem úžasem. Co s tak velkým šatníkem budu dělat? Zavřel jsem místnůstku a rozešel jsem se směrem na terasu. Krásné, tmavé dveře z ebenového dřeva byly zašupovací a já stále hledal nějakou kliku. 

Posuvné dveře ani hlásek nevydaly a já se ocitl na krásné terase. Tak dnes tu chci strávit večer. "Dylane, pojď si pro věciii" zaslechl jsem mámin hlas, jak mě volá. Nechal jsem terasu terasou a šel si pro své věci.

Máti již stihla vyndat veškeré krabice z kufru. "Zbytek věcí nám stěhováci přivezou prý do hodinky" řekla, vzala si svojí krabici a vydala se do domu. Lukase jsem tu neviděl, asi si někde hraje, jak to má ve zvyku. Nikdy jen tak nepomůže prevít. Zaslechl jsem šeptání, podíval se tím směrem a spatřil zvědavé sousedy, jak se schovávají za živým plotem. Zakroutil jsem hlavou a na truc jim zamával, všimli si toho a hlavy zmizely.

Krabici jsem položil do předsíně a vydal se zpět. Spatřil jsem mámu, jak si povídá s nějakým mladíkem v mých letech. O jé.. Asi bych se měl vrátit. Otočil jsem se na podrážce a chtěl se vrátit, když v tom jsem zaslechl, jak máma volá moje jméno. Bože můj, já se nerad seznamuji. Jenže co mi zbylo? Ignorovat jí nemohu.
Pomalu jsem přišel k nim. Ten kluk se na mě okamžitě otočil. "Čááu! Jsem Leo." nabídl mi ruku a přitom celý zářil. Ruku jsem přijal "Dylan, těší mě." řekl jsem neutrálně a ruku pustil.  "Bydlím hned vedle vás, to bude príma.. Konečně tu nebude nuda, to víte, většina lidí se sem bojí chodit." řekl optimisticky a zasmál se vlastnímu.. vtipu? "Myslíš ty sousedy, kteří se schovávali za křovím a pozorovali?" 
On se jen usmál "Walkerovi.." ukázal přesně tím směrem, kde slídili. Kývl jsem. "Nééé" opět se rozezněl jeho smích. Ten kluk mi začíná lézt na nervy. "Já bydlím s rodiči vedle, na druhé straně. Jsem Leo Blake.." Otočil se na mou mámu a optal se, jestli nechceme pomoci.

"To nebu-" nedořekl jsem větu, jelikož mě přerušila Beth. "To bude báječné,  hlavně tady Dylanovi, není na tom moc zdravotně dobře." Já se jen otočil vražedným pohledem na mámu a ta mi oplatila úsměv. "Ježííš" podíval se na mě lítostným pohledem "Které krabice jsou tvoje?" Znechuceně jsem odpověděl, že to jsou ty, které nesou mé jméno... 

Chvilku se rozhlížel po krabicích a potom dvě z nich čapl do ruky a čekal na můj povel. Já si vzal taky dvě, abych nevypadal jako nicka. Šel jsem do domu a on mě tiše následoval. 
"A co ti vlastně je? Jestli se mohu zeptat?" špitl při cestě. "Nic." řekl jsem v krátkosti. "Dobře no.." nejspíše pochopil, že to nerozebírám s každým na potkání.

Vešli jsme do domu a já se rozhodl, že ty krabice bych mohl dát rovnou do mého pokoje. Leo se někde zapomenul. "Co je?" zeptal jsem se ho.  On se díval ze strany na stranu a byl oněmlý úžasem. "Abych řekl pravdu, nikdy jsem v tomhle domě nebyl, je to tu nádherné. Miluji, když mám tu čest poznat takhle staré věci. Doslova tu jde cítit ta energie." řekl. Já se jen usmál. "Počkej, počkej!" najednou začal řvát. Nechápal jsem, co mu zase je. Ten kluk je hrozně složitý. "Jsem netušil, že se umíš i smát." nakonec řekl a já jsem málem spadl ze schodů. Tak to jsem nečekal. 

Raději jsem nic neřekl, vyvážil jsem rovnováhu a šel do pokoje. "Snad jsem tě nějak neurazil" zaslechl jsem za sebou jeho hlas a poté jeho rychlé kroky. Neměl jsem chuť mu odpovídat. "Noták, Dylane.." drkl do mě. "Byl to jen vtip." dodal a měl vážný výraz. "Hmm, však jo." 

Otevřel jsem dveře do pokoje a vešel. Pořád jsem nemohl udržet svoje nadšení. Podíval jsem se na Lea.. Byl ještě ve větším úžasu než já. "Asi už vím, kde budu trávit většinu nocí" zasmál se a mrkl na mě. "Polož ty krabice tamhle do rohu prosím, děkuji." řekl jsem a šel pro koště a nějaké čistící prostředky.

Vzal jsem si něco z koupelny a vydal se zpět do pokoje. Leo seděl na posteli a pořád byl v údivu. "Líbí?" zkusil jsem navázat kontakt. "Ani nevíš, jak moc.." odpověděl téměř hned. Dal jsem se do práce. Chtěl jsem mít terasu co nejdříve hotovou.