Tajemství rodu Hilfenberku

6.

"Pomohu ti" nabídl se Leo, když mě chvíli pozoroval, jak se plazím po čtyřech a leštím mramor. Vzal si hadr a začal z druhé strany terasy. Během hodinky terasa zářila čistotou a novotou. 

"Jsme si mákli, ale stálo to za to" poplácal jsem Lea na rameni a setřel jsem si pot z čela. Slunce bylo na nejvýše na obloze. Zaslechl jsem, jak Leovi kručí hlady. Nedal to na sobě znát a raději začal leštit mramorové kouzle a zídku. Rozhodl jsem se, že mu něco k nakousnutí najdu. "Musím si něco přinést, hned jsem zpět" sdělil jsem mu a vydal se do kuchyně.

Kuchyň byla hned na proti obýváku, vedle schodiště. Otevřel jsem ledničku, vyndal nějaký plátkový sýry a salámy s máslem. Vzal pár toustů a zeleniny a dal se do 'vaření'. Za krátko už jídlo k jídlu bylo na světě, tři tousty plněné máslem, salámem a nejrůznější sýry se zeleninou. K tomu jsme mu natočil sklenici vody a vydal jsem se zpět do pokoje.

Spatřil jsem ho, jak stojí na terase a nervózně vyhlíží někam do lesa. Jídlo jsem položil na postel a se sklenicí jsem se vydal za ním. "Leo" oslovil jsem ho s položením mé ruky na jeho rameno. Hrozně se lekl, až mě to vyděsilo. Málem jsem sklenici upustil a to by byl malér. 
"Děje se něco?" podal jsem mu sklenici vody. "N-ne.. Jen jsem se zamyslel, víš?" snažil se zasmát, ale místo smíchu z něho vyšlo nějaké kdákání. Vzal jsem ho za ruku a táhl ho zpět do pokoje. "Vím, že máš hlad, tak jsem ti připravil něco k snědku, jako vděk za pomoc." vtáhl jsem ho do pokoje a ukázal na talíř s tousty. Rozzářili se mu oči. "Jéé, ty jsi zlatej, ale to jsi nemusel, však bydlím hned vedle." 
"Kuš, dobrou chuť." pobídl jsem ho, ať si sedne na postel, jelikož stěhováci zatím nepřijeli s našim nábytkem. Vsadím se, že bloudí jako my. 

Nedalo mi to a musel jsem se znovu zeptat. "Leo, co se dělo? Byl jsi mimo sebe." zeptal jsem se na rovinu. Chvíli mlčel, rozžvýkal sousto a s polknutím odložil talíř. "Víš..." nejspíše vážil svá slova. "Kdysi dávno, dle historických pramenů, zde na vesnici žil rod. Jmenovali se Hilfenberkové. Bylo jich velmi mnoho.. Ostatní obyvatelé je zbožňovali. Sice byli velmi bohatí, ale nebyli vůbec namyšlení, ba naopak. Pomáhali chudším a rozdávali ze svého. Jejich sídlo stálo údajně hned vedle centra vesnice."Odmlčel se a rozmýšlel se, jak dále pokračovat. 

"Jenže.. každá mince má dvě strany. Nic není bez hříchů a Hilfenberkové nebyli výjimkou. Přes den úžasní a perfektní, v noci tajemní a neznámí.. Jedné noci byla ohromná bouře, která lomcovala i s nejpevnějšími domy. Tahle vesnice byla jako každá jiná a i zde se našlo pár tuláků, kteří žebrali o nocleh. Tvrdí se, že právě jedné takové noci k nim přišel známý, místní tulák. Otevřel mu kluk, kterému bylo nějak jako teď nám.." dopověděl další část příběhu. Napil se trošku vody, kousl si do sendviče a jak žvýkal sousto, žvýkal i myšlenku na pokračování. Já jen tiše seděl a poslouchal.

Dožvýkal sousto a pokračoval: "Ještě tu noc šel hajný zkontrolovat místní ohrady, aby věděl, jaké jsou škody. Jeho cesta vedla okolo Hilfenberkovýho příbytku.. Bouře nepolevovala a hromy burácely jeden za druhým. Jenže, když procházel okolo jejich domu. Zaslechl z jejich domu volání o pomoc. Bylo to velmi krátké, ale hlasité... Měl o ně strach, mohlo se stát cokoli, proto se rozhodl okamžitě zaklepat na jejich dveře.. Otevřel mu znovu ten mladík. Podle hajného tu noc byl černě oblečený a ve světle svíček celý bledý.. Zep-"

Nestihl dopovědět slovo, protože do pokoje vtrhla máma, celá nadšená. Oba jsme leknutím nadskočili. Ona se jen zasmála. "Na hororové příběhy je čas až večer, né uprostřed dne." zavtipkovala. "Stěhováci už přijeli s našim nábytkem. Tak Dylane, neleň a pojď." Leo se znovu nabídl, že pomůže.