Martinus
Začne mi vyzvánět telefon.
„Ano?"
„Martinusi..." Zavzlyká dotyčný.
„Co se děje? Kdo tam je?"
„Tady Ema...já...někdo mě unesl. Jsem někde úplně v prdeli." Moment.
„Jak-kdo-proč tě unesl?"
„Já nevím! Jela jsem do obchodu a najednou mě někdo popadl...v nějaký opuštěný uličce a hodil mě do auta a...teď jsem někde ve sklepě." Rozbrečí se.
„Emo."
„Martinusi! Řekni prosím Luci, že mě to hrozně mrzí, mám jí moc ráda."
„Odlož ten telefon kurva!" Vykřikne někdo. Ema začne hlasitěji dýchat a pak hovor ukončí. Proboha.
Snažil jsem se najít díky jejímu telefonu adresu, kde se nachází. Ulice Zikmundova, dům číslo 504. Najdu si nejbližší trasu. Metrem na Anděl a pak autobusem. (Vše vymyšleno xd)
„Luci, pojď, musíme jet pro Emu!" Vykřiknu.
„Nechci za ní."
„Mám ti vzkázat, že tě má ráda a že jí to mrzí. Někdo ji unesl." To Luci probere a konečně se na mě podívá.
„Cože jí?!"
„Unesli! Myslím, že to bylo neznámé číslo, ale nevím, mám o ní strach."
„Já taky. Tak dělej." Řekne a už sebíhá schody a míří k hlavnímu vchodu. Nazuje si boty, takže jí následuji.
„Dělej. Martinusi! Rychleji by to nešlo?" Otočí se a pořád běží po chodbě směrem ke schodům.
****
Policii jsme už zavolali, ale přijede sem až později.
Stojíme před tím domem. Zatím
„Zazvoníme? Nebo budeme jako ninjové a půjdeme oknem?" Zeptám se. Luci pokrčí rameny.
„Ty je zdržíš a já se tam proplížím zadem." Navrhne nejistě.
„Fajn. Ema by měla být někde ve sklepě."
„Už jdu na to." Řekne Luci. Přeleze plot a já zazvoním. Tělo mi polije studený pot. No...co má říkat Luci, že jo. Ta riskuje.
Zabrní mi telefon v kapse.
Neznámé číslo : Copak tady děláš?
A pak se dveře otevřou.
„Kurva, to ty?! Děláš si prdel?" Vykulím oči. Nikdy by mě nenapadlo, že tyhle věci bude dělat mé dvojče. Že on někoho unese...pane bože.
„Tyvole, co si o mně myslíš?!"
„Žes někoho unesl, protože jsi to udělal."
„Kde je Luci?" Zeptá se a vykoukne ze dveří a podívá se kolem sebe.
„Zůstala doma. Nic jsem jí neřekl, byla by hrozně v depresích." Poprvé mu lžu.
„Aha."
„Pusťte Emu."
„Jak to víš?"
„Volala mi."
„Doprdele. Luci šla zadem? Ne, ne, ne, je tam Olivie, může jí ublížit."
A v tuhle chvíli před dům přijede policie, z domu se ozve křik a Marcus se nechápavě rozhlédne kolem sebe.
„Martinusi!" Vykřikne Luci.
„Pane bože." Řeknu a rozeběhnu se za ní.
Přiběhnu do chodby a seběhnu do sklepa.
„Martinusi." Zašeptá Luci. Leží na zemi a kousek od ní leží tělo a Ema sedí v rohu místnosti. Luci má na hlavě hlubokou ránu a teče jí krev. Nechci se ptát, co se stalo, ale hrozně mě to zajímá.
„Já jí zabila. Já jí zabila. Já jí zabila." Opakuje pořád dokola.
Dívka kousek od ní má blonďaté vlasy a já přemýšlím, jestli jí znám. Z jejího spánku teče krev, sama leží v louži krve a vedle ní leží železná tyč. Co se tady sakra stalo.
„Marcusi."
„Luci." Vykřikne Marcus a sedne si vedle ní. Policie jakmile přijde dolů nakáže nám vyjít ven z domu.
Marcus vezme Luci na záda a vyjde s ní schody a já jdu s Emou na zádech za nimi. Policie si to všude fotí a my uslyšíme troubení záchranky. Vyběhneme ven a spatříme záchranku.
„Záchranka."
„Marcusi, Martinusi."
„Madam jste v pořádku?!" Přiběhnou k nám dva chlapy a vezmou Luci i Emu do auta.
„Martinusi!" Vykřikne Luci, poté uslyším třísknutí dveří od auta a jak nastartuje.
„Krucinál. Doprdele! Proč jsem takový debil! Proč jsem se do toho zapojoval?! Tyvole." Marcus se rozbrečí a padne na zem.
„Proboha."
„To je v prdeli."
„Kurva."
„Tykrávo."
