Do dna

1 -Jimin

Za dveřmi jsem stál snad věčnost, než jsem sebral dostatek odvahy k tomu vzít za kliku. Bál jsem se, co zde na mě čeká. Bolesti, která z našeho dalšího setkání může vzejít.

Když mi doktoři doporučili zkusit žít nějakou dobu izolovaně od společnosti, netušil jsem, kolik starých šrámů bych tím mohl otevřít.

Koho by napadlo, že zrovna on by mohl skončit zde. On, vždy tak silný, chladný a nedotknutelný.

Prsty přejedu po jmenovce připevněné vedle vchodu. Zub času si s ní už nějakou dobu pohrával, držel ji a odmítal pustit. Jak dlouho si už asi zde, Yoongi? Co si provedl, že dokonce nejen ostatní pacienti, ale i zaměstnanci se tě bojí?

Zvědavost předčila strach. Lehce jsem loktem strčil do dveří. Dřevotříska s lehkým zavrzáním odstoupila před vahou mého těla a dovolila mi nahlédnout dovnitř. Kužel světla z chodby osvítil tmou zahalenou místnost a odkryl Minovu tvář. Schoulený do klubíčka ležel na matraci a trhaně oddechoval.

Nevěřícně jsem došel k boku postele a z větší blízky si prohlédl jeho tvář. Kdy se z muže, který v mých očích vypadal vždy tak velice, stalo tohle? Kůže bledá jako papír se napínala přes nezdravě propadlé tváře. Vypadal jako kostra na smrtelné posteli, které už jednou nohou oblékali pohřební roucho, protože byl moc unavený na to, aby vstal. Ne však natolik, aby navždy opustil tenhle svět.

Přestože mi černovlásek v minulosti ublížil, je to nelidsky kruté, udržovat ho jen v takovém stavu, aby si nemuseli připsat na triko další smrt, jenž se na bílém doktorském plášti nevyjímá zrovna nejlépe.

Stále v myšlenkách směřujících k němu přejdu na svou stranu pokoje. Začnu ze zavazadla vytahovat oblečení a rovnat ho do skříně vedle záplavy černých triček, džínů a boxerek. Nebyl tu jediný kousek světlejších barev, které dříve nosíval.

Jakmile zapnu zip již prázdného kufru a zasunu jej pod postel, místnost protne bolestivý řev. Yoongi, stále ještě lapen ve snu kopal kolem sebe, dlouhými nehty přejížděl po vyzáblých pažích a zanechával za sebou krvavé stopy všude, kde se dotkl. Poslouchání těch tichých vzlyků a nevyslyšených proseb o pomoc mě zasáhlo víc, než naše poslední loučení.

Jeho bolest se zároveň stávala i mou, Yoongiho šrámy se měnily v mé slzy. Protože on nikdy nepláče, nenechá starosti odtéct pryč.

A tak zkouším šeptat hyungovo jméno, a slibovat téměř nemožné. Že všechno bude v pořádku a ten špatný sen se rozplyne, jakmile otevře oči. Jenže nejspíš i Yoongi věděl, že ta slova byla prázdnější, než tma okolo nás.

Zbývala už jen jedna možnost, přestože se mi líbila ze všech nejméně. Pohled obrátím na starou kytaru ležící na dně kufru. Kdysi jsem ji používal často a nosil všude, což alespoň částečně omlouvá staré struny a poškrábaný svrchní lak. Je na čase ji opět probudit k životu.

Roztřesenýma rukama si ji posadím na klín. Je to už nějaký ten pátek, co jsem někomu hrál, nehodlal bych na tom nic měnit, pokud by nešlo zrovna o hyunga. Oba to totiž cítíme, oba nás to zabíjí a zároveň spojuje. Ty hořkosladké vzpomínky ukryté v každém tónu.

Přivřu oči a konečky prstů něžně pohladím struny, chvíli zní tóny falešně, ale po pár přejetích opět najdu ztracenou jistotu. Několikrát vybrnkám melodii a poté začnu zpívat.

Yoongi se překvapeně napřímí na posteli a upře na mě zarudlé, od slz mokré oči. Prvotní úlevu vystřídá vlna smutku. Protože v jeho temném pohledu nebyla ani známka poznání. A čím blíž se s vypětím sil přibližoval, tím víc se já vzdaloval od něj. Když s nadějí natáhl dlaň k mé tváři, došlo mi to úplně. Nepamatuje si. Jméno Park Jimin bylo kompletně vymazáno z mysli současného Yoongiho. Protože si to sám přál.

Oba to cítíme, oba nás to pojí. Ty hořkosladké vzpomínky ukryté v každém tónu...

Tak proč tu teď najednou stojím sám?

Zdravím všechny dobré duše, které se rozhodly zde zabít  trochu času. Rozhodla jsem se, že kapitoly budu psát z pohledu obou hlavních hrdinů, aby dostali prostor, který si zaslouží. Proto rozdělení každé části a označení jménem. Toť vše, budu moc ráda za jakoukoli podporu.