„Marcus, Martinus Gunnarsenovi?" Zeptá se doktor a my oba se postavíme. Rodiče Luci a Emy jsou úplně v jiné místnosti. „Vaše kamarádka Ema je v pořádku. Utrpěla drobná zranění, zlomeninu ruky, ale to je naštěstí v pořádku."
„Tak to jsme rádi."
„Marcus Gunnarsen. Potřebujeme s vámi mluvit, kvůli Olívii Clintonové." Přijde do místnosti policista.
„Hned?"
„Ano hned."
Marcus mě obejme, rozloučí se se mnou a doktorem a odejde s policistou pryč.
„A co Luci? Jak je na tom?"
„Je napojená na přístroje. Není úplně mrtvá, je tady možnost, že z toho vyvázne bez problémů, ale šance na úmrtí je vysoká."
„Kolik procent?"
„Dvacet na přežití, ale každým dnem stráveném v komatu se šance na přežití zmenšuje."
„Krucinál." Zanadávám. Tohle hrozně bolí. Do očí se mi nahrnou slzy a já je nemůžu zastavit. Rozbrečím se.
„Pane? Jste v pořádku?"
„Ne, nejsem. Dívka, kterou miluju je v komatu." Teď jsem si uvědomil, že jsem to nazval jako zamilování.
A few weeks later.
„Probrala se!" Vykřiknu. Ze sedačky se zvednu a přiběhnu k její posteli.
„Martinusi?"
„Miluju tě, miluju tě hrozně moc, miluju tě." Rozbrečím se. Je to nezvyk, že v téhle nemocnici nebrečím. Marcus má teď podmínku. Ema je v pohodě a Luci...
„Taky tě miluju. Na tomhle světě mi nezbývá moc času, až na tom budeš jako já, pochopíš to. Mám ráda tebe, Emu, Marcuse a všechny ostatní. Mám tady video...pro vás. Musíte se na něj podívat všichni spolu, ano? Budeš mi chybět, Martinusi."
„Luci, prosím ne. Zůstaň tady se mnou. Nemůžeš mi odejít. Nemůžeš! A ty to víš. Já tě tady potřebuju, já to bez tebe nezvládnu." Rozbrečím se.
„Moc se ti omlouvám, já za to nemohu. Bohové si mě vybrali z jednoho prostého důvodu. Komatem jsem vám dala více času se na můj odchod připravit."
„Luci ne." Začnu jí prosit. „Prosím ne, já to nedokážu, nemůžeš odejít, nemůžeš mě tady nechat, ne, ne, já to bez tebe nezvládnu, prosím." Rozbrečím se a zabořím hlavu do její ruky. Pak se zase vyšvyhnu do stoje.
„Věděla jsem to, dali mi vědět dřív. Proto jsem šla riskovat svůj život, mělo to takhle být." Vůbec nechápu o čem to mluví. Jací bohové? Ona o tom věděla? Co?!
„Luci, já....nechápu to."
„Když jsem omdlela...byla jsem ráda, že jsem v pořádku a doufala jsem, že zažiju nádherný život. Je na to moc pozdě. Mrzí mě to."
„Luci. Prosím, neodcházej. Nenech mě tady samotného. Prosím."
„Miluju-." Nestihne to doříct, protože jí přeruší pípání všech přístrojů v místnosti.
„Doktora!" Vykřiknu. Do místnosti přiběhne hrozně moc doktorů a sestřiček.
Slzy mě štípají do očí a já je nedokážu zastavit.
„Proboha." Vykřiknou Luciinini rodiče. Všichni brečí, její sestra, bratr, mamka a táta taky.
Její sestra ke mně přijde.
