Zkouška Meče

Kapitola první - Strýček svazuje matku

„Vaše Veličenstvo, omlouvám se, že ruším, ale máte návštěvu. Chce s vámi prý naléhavě mluvit." Přišel královský voják z ochranky do královské jídelny, kde jsme právě snídali. Jak je u mého otce známo, nikdy nechce nic řešit před snídaní nedej bohům při ní.

Otec otráveně protočil očima, přičemž po něm matka střelila varovným pohledem, aby se uklidnil. Otec si povzdychl. „Nešlo by to vyřídit až po snídani?" nebyla to ani tak otázka, spíš jakási žádost.

„Pane," prohlásil váhavě voják, ale s otcem to stále nijak nehnulo, snídal dál. „Je to král Patriamu."

Otec ztuhl, narovnal se na židli a položil nedojedený tmavý chléb se žervé na talíř. Utřel si ubrouskem ústa a prohlásil vážně: „Ať se za mnou dostaví do trůnního sálu. Za okamžik jsem tam!" s tímto vstal od stolu a chtěl odejít, ale má matka ho zastavila.

„Jestli sem přijel Petramus osobně, musí jít o něco vážného." Obavy v jejich slovech byly velmi viditelné. Otec stál již zády k nám a sklonil hlavu bokem.

„Petramus nikdy neodjíždí ze svého království. Jen pokud jde o něco, co může rapidně ohrozit existenci království..." s tímto odešel z místnosti a já zůstala u stolu s matkou sama. Ticho by se tu dalo přímo krájet. Ani jedna z nás nepromluvila poměrně dlouho, dokud mě to nezačalo užírat.

„Strýčka Petrama jsem neviděla ani nepamatuji." Snažila jsem se dát do mého tónu trochu veselí, ale s matkou to nic neudělalo, pouze tam seděla a vrtala se v jídle na talíři. Usoudila jsem, že nemá cenu se nijak dál snažit a jakmile jsem dojedla, zvedla jsem se ze židle, poděkovala, pochválila jídlo a chtěla jít, ale matka se najednou ozvala.

„Chtěla bys ho vidět?" otočila jsem se zpět na ni a ona na mě upírala pohled těmi jejími světle hnědýma očima, které připomínaly pomalu rozteklé zlato. Vždy jsem jí ty oči záviděla, byly opravdu krásné. Přikývla jsem jí s mírným úsměvem.

„Dobrá tedy. I když se to možná nehodí, půjdeme spolu za otcem. Podle mé intuice se z trůnního sálu přesunuli do jednacího. Pojďme tedy. Myslím, že strýček Petramus bude rád, až tě uvidí."

*****

Poté, co jsme přišli k obrovským dveřím lemovanými dvěma mosaznými sloupy, u kterých strážili dva vojáci, matka bez zaklepání vstoupila dovnitř a táhla mě za sebou. U velkého kulatého stolu stál můj otec spolu se stejně starým mužem s kaštanovými krátkými vlasy, ostře řezanými rysy a na jeho košili s krátkými byly zpoza ní vidět z vidět zřetelné svaly na rukou a na hnědých kalhotách se rýsovaly stejné svaly i na nohou. Vládce země, a i Patriamu, Petramus.

Jakmile nás zahlédli, na otcově obličeji se objevil zamračený pohled, neboť jsme ho právě vyrušili, zatímco na strýčkově tváři se rozlil šťastný výraz.

„Lightelo! Reylene, ty jsi ale vyrostla za tu dobu, co jsem tě neviděl! Jsem rád že Vás vidím! Ale mrzí mne, že bohužel za těchto okolností..." při poslední větě ztišil hlas a v očích se mu objevil náznak smutku. Při zmínce o mém "růstu" jsem jen tak tak udržela protočení očí. Naposledy jsem ho viděla, když mi bylo šest let. Od té doby uplynulo skoro třináct let. Pochopitelně jsem tedy nebyla stále ta roztomilá malá holčička, která si hrála na schovávanou a tak dále s kýmkoliv, kdo byl okolo.

„Petrame, jsem ráda, že tě také vidím po dlouhé době. Omlouváme se, jestli jsme vás vyrušili, ale mám dojem, že tvá návštěva není jen tak ledajaká. A tady Reylene už je ve věku, kdy se těchto jednání může zúčastnit taktéž." Promluvila za nás obě matka a mě tím udělala radost. Už pro ni velmi dlouho nejsem malá neschopná holka, co nic nechápe. Petramus na nás trochu zneklidněně hleděl, protože bylo vidět, že on jejího názoru není.