Zmizel jsi [Probíhá korekce] ✓

Kapitola osmnáctá

„Dámy a pánové, máme před sebou posledních pár minut do konce roku. Prosíme všechny, kteří mají zájem o sledování novoročního ohňostroje, aby se po přípitku přesunuli na terasy," ozval se hlas sympatického moderátora, který nás provázel celým večerem.

Po chvíli odmlčení se dala znovu kapela do hraní a zpěvačka začala zpívat překrásnou píseň. Už dávno jsme se vrátili na parket a bez potřeby dalšího mluvení se chystali protančit zbytek večera a vlastně i roku. Cítila jsem se absolutně šťastně ve společnosti muže, který pro mě byl dlouhou dobu téměř vším, co jsem kdy chtěla, byl mým cílem. Přes všechnu tu spokojenost jsem ani nevnímala bolest nohou, kterou způsobovaly podpatky, na něž jsem nebyla vůbec zvyklá. Hlavou mi však neustále probíhaly varovné vykřičníky. 

Nenech se unést!

„Budeš se chtít koukat?" zeptal se Matt ve chvíli, kdy mě při tanci hluboce zaklonil a jeho rty se nebezpečně přibližovaly k mému krku.

„S-samozřejmě, ohňostroje jsou na Silvestru to nejkrásnější," odpověděla jsem trochu roztřeseně. Alkohol, kterého jsem v sobě za ten večer už měla nějaké to množství, dělal své. Sice jsem Matta upozornila, že dnes se s ním rozhodně nemíním vyspat, ale moje tělo plné chtíče jako obvykle říkalo něco jiného. Každá buňka v mém těle bažila po jeho nahé kůži a slastnému vzdychání, které se tehdejší noci z jeho úst občas potichu ozvalo.

„Taky mám rád ohňostroje," zmínil se trochu zastřeně a s nečitelným výrazem si mě přitáhl zpátky k sobě.

„Matte, jak dlouho se zdržíš ve městě?" napadlo mě po chvíli zamyšlení.

„Jak to myslíš?"

„Nerada bych se znovu srovnávala s tím, že jsi beze slova zmizel z povrchu zemského," zamumlala jsem, ale určitě mi moc dobře rozuměl.

Matt se zastavil a naklonil hlavu na stranu, přičemž se smutně pousmál. „Ty si myslíš, že tě znovu opustím?"

„Nevím, co si mám myslet," promluvila jsem tiše a odvrátila od něj pohled. Byla to pravda.

„Chloe, já už si všechno v hlavě srovnal a věř mi, že bez tebe nikam neodejdu."

„Co když jsou to jenom prázdná slova?"

Opravdu jsem se toho bála. Moc dobře jsem si uvědomovala, že nežiju v pohádce, i když bych si to z části moc přála.

„Jak ti mám dokázat, že nejsou?" vydechl nešťastně. 

„To není něco, na co by ses mě měl ptát," pokrčila jsem rameny a sklopila pohled. „Promiň, kazím večer hloupými dotazy."

„Tak to není, máš právo se bát," nesouhlasil a vzal mou bradu mezi palec a ukazováček, přičemž si mě k sobě pomalu přitahoval, aby mohl lehce přitisknout své rty na mé na čelo. „Ale slibuju ti, že už nikdy nezmizím."

„Neměl bys slibovat věci, u kterých nevíš jistě, jestli je dokážeš splnit," odpověděla jsem velmi tiše a lehce ho od sebe odstrčila. „Jsi jediný člověk, ke kterému jsem byla schopná cítit tak moc hlubokou lásku, Matte. Ale další zradu už bych nezvládla, takže... Už mi nic neslibuj," pohladila jsem ho jemně po tváři a snažila se si nevšímat smutku, který se mu prohnal po tváři. Věděla jsem, že moje slova nejsou fér. Ale musela jsem bránit sebe samotnou.

Matt si tiše povzdechl, místo odpovědi mi věnoval jakýsi poloůsměv a v tichosti nás odvedl na terasu, protože už se to blížilo.

Netrvalo to dlouho a už jsme hromadně odpočítávali poslední sekundy roku, který jsem chtěla mít za sebou. Líbil se mi pocit, že jsem mohla začít znovu s čistým štítem.