„Neopouštěj mě prosím."
„Slibuju, že ti NIKDY neublížím."
Ale ublížil...
_____
„Martinus Gunnarsen."
„Marcus a Martinus."
„Marcusi? Mám tě rád."
„Martinusi...taky tě mám rád."
„Neopouštěj mě."
„Nikdy tě neopustím."
_____
Marcus
„Martinusi! To nemyslíš vážně." Zakroutím hlavou.
„Ale jo...já musím vypadnout."
„Martinusi." Zvednu ukazováček, ale ihned dám ruku zase podél těla. „Nenechávej mě tady."
„Tak pojď se mnou." Pobídne mě. Dříve bych vyskočil, sbalil si věci a šel s ním. Ale teď...teď mám starostí víc než zvládám. „Ona ti teď neporadí, jako kdysi."
„Já vím."
Od pohřbu trpíme s Martinusem depresemi...kdysi nám s nimi pomáhala Luci, ale teď? Sice se snaží Ema, chce nám zvednout náladu a pomoct nám, ale od té doby, co se s ní Martinus rozešel je taky zlomená.
„Vezmeme i Emu."
Navíc se všechno stalo hrozně rychle...
„Utečeme."
Díky rodičům jsem se dostal z vězení za co jsem rád. Nemohl bych tam být o minutu déle.
„Pojď se mnou. My dva, ve všem, jako dříve."
Martinus teď chce jít pryč z domova. Nechci tady nechat mámu, tátu a Emmu...
„Prosím."
Chci říct, že to je hrozně složité...Už je to od Luciiné smrti rok. To je hrozný.
„Co chcete dělat vy trdla?" Zasměje se někdo za námi. Rychlostí světla se otočíme a uvidíme Luci, jak sedí na sedačce a pozoruje nás s úsměvem na tváři.
„Proboha." Rozbrečím se a padnu jí do klína.
„Myslela jsem, že se sem nebudu moct vracet..." Zakroutí hlavou a poté se rozesměje.
„Martinus chce odejít." Vysvětlím jí. „Proč jsi tady?"
„Furt jsem neodešla...teda chci říct, že jo..." Zamyslí se. „Zůstávám tady trčet do té doby než se všechno nevyřeší...což je dlouhý rok."
„Nemohlas přijít dřív?"
„Jako mohla, ale měla jsem spoustu práce se ségrou, teď už jsou všichni v pohodě kromě vás dvou."
„Tak to teda promiň. Jen tady nechci být, když tady nejsi ty." Sykne Martinus.
„Nebuď nepříjemný." Připomenu mu.
„Martinusi...ty to víš. Máš tady být pro rodiče, Emmu, být oporou pro Marcuse a Emu. Nemůžeš to vzdát." Její slova se mi zaryjí do srdce.
„Já to nevzdávám." Namítne. „Jen si chci dát pauzu. Od všeho, od zpívání...od rodiny."
„Martinusi. Nesmíš jít pryč, prostě tady zůstaň...."
„Jo, Martinusi." Řeknu pro změnu já.
„Tak fajn...zůstanu tady a vy dva my slibte, že tu pro mě budete, když vás budu potřebovat."
