Duplikant

Kapitola První

Omamná vůně jejího parfému se linula pokojem, načichla do polštářů. Vnímal ji všemi smysly, tu jedinou ženu, které se odevzdal celou svou osobností, vším, čím byl. Tlukot jejího srdce. Slastné sténání, nacházející si cestu k jeho sluchu z těch plných, mučivě dokonalých rtů. Nehty zarývající se mu do paže a do zad, zanechávající po sobě zarudlé rány. Zvlhlá, bělostná kůže pod jeho rty v místech, kde ji líbal. Smaragdové oči, jež zářily v přítmí ložnice jako dva drahokamy, vybroušené s tou největší pečlivostí. Úsměv snoubící v sobě zvrácenost predátora a nevinnost křehké kořisti. Byla vším, po čem kdy toužil, spojovala v sobě všechno, po čem kdy muž mohl bažit. A patřila jen jemu. A on zase jí. Celý svět dával smysl jen tehdy, pokud byli spolu. Stvořili je pro sebe. Její rozpálené, vzrušením rozechvělé tělo se náhle celé prohnulo a...

Derek otevřel oči. Mžoural na hodiny na svém nočním stolku a bez hnutí čekal, až devítka přeskočí a s šestou hodinou ranní se ložnice naplní monotónním pípáním. Jakmile se tak stalo, natáhl ruku k odhodlanému stroji a takřka automatickým pohybem utlumil jeho pronikavý zvuk.

S rukama zapřenýma o matraci se zvedl do sedu a zrakem spočinul na prázdném místě vedle sebe.

Byl to jen sen, jen mučivá vzpomínka na chvíle štěstí, kdy pro něj všechno na světě, i přes svou zjevnou nedokonalost, bylo dokonalé. Chyběl mu její pomačkaný obličej, když se probudila. I tak byla půvabná. Stýskalo se mu po jasu jejích zelených očí. Byly jako dva magické plameny; jejich záře nikdy neuvadla, nepoznamenána únavou, brzkým probuzením či snad požitým alkoholem. Byly to právě ty zářivé oči, které na ní spatřil jako první a přesně v tom okamžiku věděl, že se stalo něco mimořádného. Že našel to, co lidé leckdy nenajdou za celý život.

Několik minut jen hleděl na rovný povrch hebkého povlečení. Nikdy ji nedokázal vyhnat ze srdce, ba ani z mysli. Nedokázal smazat jediný kousek její existence. Spávala na levé straně manželské postele, blíže k oknu. Zbožňovala noční nebe a on zase zbožňoval, když ji k sobě mohl přivinout, vnímat na hrudi její pravidelný dech a společně hleděli na temné nebe nad domem. Bydleli na předměstí, do centra vždy jezdívali společně. Snad kromě práce byli nerozluční; takřka vše dělali společně, nehnuli se od sebe, pokud to nebylo nezbytně nutné. Potřeboval ji stejně jako kyslík a ona věděla, že bez ní by ve světě neobstál, ač byl sebechytřejší. Pro jeho nedokonalost jej milovala; učila jej vnímat a poznávat svět jinak, než jako doktora a vědce.

Ale to všechno bylo pryč. Už dávno. Zmizela a on se od té doby cítil uvnitř sebe samého prázdný. Jako mrtvý. Zbyla po něm jen prázdná schránka; jeho duše, vědomí, netušil, jak přesně to nazvat, zůstala na té prosluněné ulici, skloněná na tvrdém, rozpáleném asfaltu, s jeho jedinou láskou v náruči. Část jeho samého zemřela na té ulici společně s jeho ženou. Nikdy se z toho místa pod promáčknutou přední kapotou auta nevrátil, alespoň ne tak, aby to mělo skutečně smysl.

Zhluboka se nadechl a svěsil nohy přes okraj postele, odvrácený od místa, kde po jeho boku vždy lehávala. Od doby, kdy se vzpamatoval natolik, aby uskutečnil svůj smělý plán, to takto dělával pořád; každý den se začínal hlubokým nádechem, jako nějaká příprava na nadcházející hodiny, které bude muset vydržet bez ní. Nakonec se zvedl a sešel do kuchyně.

Malá televize na mramorové kuchyňské desce v rohu přehrávala ranní zprávy. Derek reportážemi, které jej nezajímaly, pouze přehlušoval ticho, v němž se topil celý dům. Opíral se o kuchyňskou linku, usrkával kávu a hleděl do desky čtvercového ostrůvku dva kroky od něj.

Jeho žena hledala nejen dům, ve kterém by byli šťastní, ale taky báječnou kuchyň přesně podle jejích představ. Podle ní byla právě tato místnost srdcem domu. Nikdy přesně netušil, proč si to myslela, ale jako všechno, i tohle na ní zbožňoval. Byla jako nespoutaný živel, který vnášel do jeho vědeckého světa nečekanou svěžest. Jen kvůli tomu, aby viděl na tváři její šťastný úsměv, s ní trpělivě navštěvoval jeden dům za druhým, které jim jejich realitní agentka nabídla. Štěstí se usmálo na malebný domek na předměstí, obehnaný nízkým plotem z bílých planěk. Přední část domu obrůstala hustá, zelená popínavá rostlina, o jejím původu Derek nic netušil, ale líbilo se mu to. Přední veranda skýtala dostatek prostoru pro vyřezávanou lavičku na jedné straně a pro malý stolek se židlemi na druhé. Vchodové dveře z masivního dřeva s mosaznou klikou zdobilo několik prosklených okének, skrze něž dopadaly sluneční paprsky přímo na schodiště za nimi a barvilo dřevěný povrch do nazlátlé hnědé. Prostorný interiér byl na dva velký, ale jeho ženu neopouštěly představy na velkou rodinu. Později se právě toto téma stalo jedním z mála mráčků na jinak čistém nebi jejich vztahu.

„Ředitel Global Medicaments vydal oficiální prohlášení, v němž veškerá nařčení popírá. Jako největší farmaceutická společnost na světě zabývající se také nejrůznějšími výzkumy na poli medicíny, se GM těší velké podpoře vlády; samotný ministr zdravotnictví veškerá obvinění popřel a svá slova podepřel inspekční zprávou."

Skřehotavý hlas reportérky vytrhl Dereka z úvah. Jméno známé firmy přitáhlo jeho pozornost. Na malé obrazovce se objevil záběr na výškovou budovu, jednu z nejvyšších v centru města. Její skleněná silueta působila proti betonovým věžákům křehkým dojmem, přesto z ní vyzařovala síla; jako by si samotná stavba uvědomovala svůj věhlas a důležitost. Derek si ji prohlížel se směsicí vzdoru a očekávání.

„Ředitel společnosti na dnešní pátou hodinu odpolední svolal tiskovou konferenci, kde chce osobně předstoupit před média a sám bránit dobré jméno firmy, stejně jako své rodiny," reportérka pokračovala dále, tentokrát kamera zabrala i její nelichotivý dekolt, který se pro televizi nehodil. A už vůbec ne pro ženu, která v této oblasti neměla příliš co ukázat.

Derek tak opět mimoděk sklouzl ke vzpomínkám na svou ženu. Vybavoval si její jemnou, bledou kůži. Měl ji v hlavě stále ještě živou, jako kdyby ani neodešla. Tehdy si ještě myslel, že žena jako ona je nenapodobitelná, že každý detail jejího těla, každá křivka, která ji činila tak odlišnou, nelze napodobit. Teď však věděl, že se mýlil. Žádná žena nebyla jako ona, ale on mohl získat zpět tu, kterou miloval. Kůži bílou jako čerstvě napadaný sníh. Havraní vlasy, zářivé a lesklé, měkké a poddajné. Ladné křivky útlého těla, jenž si vštěpoval do paměti den co den, noc co noc je laskal a každou minutu dne se těšil na to, až ji sevře znovu v náruči. Nepravidelně kulatý, trochu zploštělý obličej, z nějž vystupovaly lícní kosti. Štíhlý krk, výrazní klíční kosti, drobná ňadra a útlý pas...

Ostrý, pronikavý zvuk mobilního vyzvánění s ním trhl. Odložil hrnek na ostrůvek a sebral mobil vedle něj. Chvíli mu stále zběsile pokřikoval v ruce, nepříjemně vibroval a na displeji svítilo jméno Adeline Moonové. Nechtěl s ní mluvit. Neměl k tomu důvod. Ztišil vyzvánění, vrátil mobil tam, kde jej sebral a vyběhl znovu do patra.

Ve sprše se snažil nemyslet na to, jaké to bude, až v práci narazí na Adeline. Choval se jako prevít, ale pro něj byla stále přednější jeho žena, ať už byla pryč jakkoliv dlouho. On věřil, že se jednou zase shledají. A možná už brzy.

Během půl hodiny byl zase v přízemí, osprchovaný, připravený do práce. S temnou modří jeho obleku si pohrávaly ranní sluneční paprsky a barvily jej v jednu chvíli do černa, podruhé se zase odrážely o lesklý povrch. Sebral svůj mobil, vypnul malou televizi a u dveří sebral klíče. Pohlédl na sebe do malého zrcadla na stěně.

Prohlubující se vrásky na jeho tváři se staly mapou posledních deseti let. Úspěchy střídalo selhání, pokrok zmařily špatné výsledky, léta tvrdé práce si na něm vybírala svou daň. On se však rozhodl vytrvat. Modré oči ztratily svůj lesk, jiskru, kterou jeho žena milovala. Věděl, že spolu s ní se vrátí všechno dobré.

Sebral pracovní visačku z mísy pro klíče a připnul si ji na klopu saka. Malá fotografie jej zachytila před několika lety; méně vrásek, hladší tvář, oholenou bradu nahradila vždy precizně upravená bradka a nad výraznými rty se mu k nosu táhly dvě linie knírku. Černé vlasy rovněž neušly plynoucímu času; na skráních a na čele se začínaly rozmáhat stříbřité šediny, neklamný znak toho, že už nepatřil mezi nejmladší. On ovšem nestárl; zrál. Jako víno, jak by jistě poznamenala jeho žena. Každá vráska i každá šedina dodávaly jeho výrazu na váženosti, klidně by si jej mohli splést s ředitelem prosperující společnosti.

S připnutou visačkou se nakonec odhodlal vykročit do nového dne, který jej měl přiblížit o další kousek k jeho dlouholetému snu.

Slunce se postupně prodíralo výš a odhalovalo výrazná černá písmena na visačce vyražená tučným písmem:

DOKTOR DEREK ORFES Global MedicamentsPrověrka: stupeň 2