Duplikant

Kapitola Druhá

„V průběhu miliónů let se lidský mozek vyvíjel určitým směrem, určitým způsobem. Tak jako se vyvíjel lidský organismus, tělo, stejně jako živočichové na této planetě, i mozek má své zákonitosti. Během výzkumu jsme zjistili, že mozek se skládá z několika vrstev a ty se vyvíjely postupně. Příroda má svůj řád. Od jednoduchého přechází ke složitějšímu, zdokonaluje všechno kolem. Mozek začínal podobně. Jako první se vyvinula bazální ganglia, ta ovládají základní potřeby. Hlad, pohyb, cokoliv, co člověku zajišťuje nutné přežití, k čemuž lze zařadit i libido. To je ta nejprimitivnější část. Posléze se další vrstvy nabalovaly kolem té základní. Vyvinuly se struktury, které řídí intelektuální a emoční funkce, hipokampus a spánkový lalok, s jejichž příchodem člověk získal paměť a schopnost učit se. Poslední byla mozková kůra, ta se skládá ze čtyř laloků a řídí morálnost lidské bytosti a její schopnost plánovat do budoucna."

Jasný a sebejistý mužský hlas patřil Derekovi. Byl si naprosto jistý tím, co říká a kdyby jej poslouchala masa lidí, přijímala by jeho slova bez jakékoliv námitky. Šlo-li o práci a jeho cíle, uměl být velice přesvědčivý.

Jeho prezentace však byla náhle a bez varování přerušena. Rolety se automaticky vytáhly nahoru, obnažily prosklenou stěnu dlouhé konferenční místnosti a dovnitř dopadlo ostré denní světlo. Projekce mozku vyobrazená v několika barvách podle toho, jak vyjmenovával jednotlivé části, zmizela a nahradilo ji vysunovací plátno, které rovněž zmizelo.

„Zajímavé," pronesl muž na opačné straně místnosti. Seděl v čele dlouhého stolu, který čítal více jak dvacet míst k sezení. „Za jak dlouho budete schopný přejít k závěrečné fázi projektu?"

Nepůsobil dvakrát přívětivě. Obočí stažené k sobě dodávalo jeho výrazu nebezpečného vzezření. Zdálky se zdálo, jako kdyby se pořád mračil, ovšem ani při bližším pohledu nebyl dojem o nic příznivější. Vysoké čelo zvýrazňovaly černé vlasy sčesané dozadu. Nebyly tak lesklé, jako měla ona, nebyly ani prošedivělé jako u Dereka. Byly spíše matné, poddajné, jako by se i ony bály svého majitele a splnily každé jeho přání. Odulé tváře připomínaly křečka; jako by měl pořád něco v ústech.

„Mozek je nejkomplikovanější systém lidského těla. Je to jako vlastní organismus uvnitř jiného. Nemůžeme nic uspěchat," odpověděl Derek, jemuž se z hlasu vytratila dřívější jistota. Když ředitel někoho přerušil, nevěstilo to nic dobrého.

„Ovšem," přikývl, což také nebylo dobrým znamením, „za jak dlouho?"

Derek netušil, co říct. Přesvědčit ho bylo zhola nemožné, proto vždy vyhrával. Nedávná nařčení, kterými zavalila společnost Global Medicaments široká veřejnost, podnícená zprávou jedné farmaceutické společnosti, se měla stát pomyslným hřebíčkem do rakve právě toho, kdo tyto informace vypustil do světa. Jakkoliv pošpiněná pověst Global Medicaments nebyla ničím, než jen snadno odstranitelnou skvrnou. Daniel Lynch, ředitel společnosti, svou firmu bránil všemi dostupnými prostředky. Neštítil se ničeho. Žádná porážka, jen úspěch sám.

„Musíte pochopit, že finální fáze našeho projektu je velmi delikátní," pokračoval, ale Lynch jej přerušil.

„Poslední částí předposlední fáze bylo vyvinutí funkčního mozku. Zbývá už jen jediné. Spustit jej tak, aby dokázal udržet při životě celý organismus subjektu."

Slovo subjekt Derek ze srdce nenáviděl. Měla své jméno, nebyla jen kusem masa. Byla to živá lidská bytost, byť stále neobdařená vědomím. On znal její osobnost, nebyla věcí, nýbrž plnohodnotnou lidskou bytostí. Musel ale spolknout svůj hněv a přizpůsobit se. Potřeboval finance Daniela Lynche a dobře to věděl.