Secret of the Family vol. 2 [Marvel ff] CZ

Část 30. - Loutkové divadlo

-Kiara-

...protože jsem z těch zamlžených mdlob propadla rovnou do tmy a snu.

Byla jsem zase v Central parku jen o trochu dál, než jsem byla minule. Zajímalo by mě proč tady, pokud bych se ovšem neskácela k písčité zemi. I ve snu mě totiž musí mučit sama gravitace. Jen tak tak jsem se udržela na loktech. Navíc mě moc nelákala představa hlavního chodu z písku.

„Podívejme se, jak slabá jsi,"ozval se Aetherův hlas z dálky. Vysmíval se mi, ale měl pravdu. Stěží jsem dýchala, nedokázala se postavit, natož zvednout hlavu od země a podívat se na něj, jak ke mně dost pravděpodobně přichází s tou jeho temnou grácií a vypočítavým úšklebkem na obličeji.

Zastavil se tak, abych viděla na jeho naleštěné boty. Dělal jako kdyby byl král a já mu měla ty boty políbit. Upřímně, moje ego tím opravdu velmi trpělo. „Možná jsem tě definicí zrady přechválil," řekl a já se na odpor pokusila zvednout alespoň na ruce. Psychickou sílu jsem měla v tvrdohlavosti a egu, ale ta fyzická se někam ztratila.

Aether neváhal a přesně mířeným zásahem podrážky jeho boty do ramene přišpendlil má záda zpátky k zemi. Nepotřeboval skoro žádnou sílu, ale i tak se mi při dopadu zkřivil obličej bolestí v zádech a hlavě.

„Docela jsi mě zklamala." Konečně jsem mu viděla do obličeje. Opravdu se tam odráželo zklamání, ale jak už jsem mohla zjistit, je to dobrý herec. Měl založené ruce za zády a obcházel mě jako sup.

Chtěla jsem zvednout hlavu, tak aby ji mohlo následovat celé tělo, ale než jsem tak stihla učinit, Aether mi jednou nohou přišlápl vlasy. Ostře jsem sykla a rukou chytla jeho kotník, jako kdyby mi to mělo pomoct. Nepomohlo. Hlavou mi bolestivě rezonoval neznámý zvuk, který mě skoro ochromil. Bolestivě jsem zavřela oči, ale ten zvuk zmizel až s dalším ostnem bolesti, který mě naopak donutil oči otevřít.

Z hrdla se mi ozvalo něco, co znělo jako přidušený výkřik, když jsem spatřila, jak Aether klidně postává s jednou nohou na mé klíční kosti. Instinkt znovu zavelel a druhou rukou jsem se ne jinak snažila ulevit tlaku na jednu z nejčastěji zlomených kostí. Aether se nade mě však malinko naklonil, aby zvýšil vyvíjený tlak, a tak tu bolest mnohem zhoršil.

Chraptivě jsem znovu vykřikla, ale tentokrát se ten výkřik prodloužil až v bolestivý křik. Když mi došel vzduch, zrychleně jsem dýchala a po tváři mi tekly teplé slzy.

„Když se pustíš mých kotníků a přestaneš mi tu vzlykat, možná si tu frakturu ještě rozmyslím." To neudělá. Nemá k tomu důvod, ale proč to nezkusit. Logicky. Není co ztratit. V mírovém gestu jsem se pustila jeho kotníků a pokusila se uklidnit. „A nekřič mi tu. Při jakémkoliv náznaku slabosti ti klidně bez práce a problému způsobím další zlomeninu." Jen co to dořekl se do mé klíční kosti opřel skoro celou svou vahou. Dobře, to možná ne, ale cítila jsem, že by stačil pouze gram navíc a ta kost by se opravdu zlomila.

Najednou ten tlak povolil a já si konečně malinko oddychla. Podívala jsem na něj. Lépe řečeno, usilovně jsem se snažila soustředit na jeho obličej, protože odsudze země byl poněkud dobrý výhled na jeho bezpochyby nadprůměrněvelké mužství. Odvádělo totiž mou pozornost k velmi neslušným představám.

Mezitím, co se má mysl soustředila na představu postele a dvou bytostí v ní, Aetherův pohled se změnil z nicneříkajícího na překvapený. Samozřejmě nesmí chybět úšklebek a pozvednuté obočí. Za tu chvíli jsem dokázala nasbírat potřebnou energii. Musím jednat.

„Musím uznat, že..." začal přemýšlet nad správnou formulací. Slova nás vždy rozptylují a s entitami to je nejinak. Ještě než stihl dokončit větu, vzala jsem ho za nohu, která ještě pořád zůstávala na mé klíční kosti pro případ nějakého zvratu. Díky tomu ztratil rovnováhu a odklopýtal kousek dozadu, čímž uvolnil mé vlasy a já se mohla zvednout.