Jizvy

Hádka

Ještě dva dny jsem byl mimo akademii. Večer druhého dne jsem to prostě doma s Denem nevydržel.

,,Přestaň pořád za mnou chodit jako chůva! Já nejsem malé děcko! Víš co?! Zítra jedu do akademie a tečka!" rozkřičel jsem se na Dena. Jeho chování mi už lezlo na nervy. Pořád se o mě staral, jako kdybych to nemohl sám. Celý den jsme zůstávali doma sami, protože Tekumi a Arthur měli plno práce. Takže je pochopitelné, že jsme na sebe ke konci druhého dne začali štěkat.

,,Dobře, jak chceš! Chtěl jsem ti jen pomoct. Protože uvědom si jednu věc. Ty jsi někoho zabil. Chápeš to? Zabil. A je jasné, že budeš mít šok. A já jsem ti jen chtěl alespoň něčím ulehčit život! Takže na mě laskavě neřvi!"

Heh, taková ironie. Chce po mně, abych na něj neřval a sám na mě řve. Debil jeden.

Práskl jsem dveřmi do pokoje a zamkl. Teď jsem ho nechtěl vidět. Si myslí, že jsem slabý. Ha! Nejsem. A já mu to potvrdím!

,,Víš co? Už ti pomáhat nebudu. Zkus se z té situace dostat nějak sám, beze mě!" ozval se za dveřmi hlas upíra a potom kroky, které mi říkaly, že už odešel.

Sedl jsem si na zem a opřel jsem si hlavu o dveře. Zavřel jsem oči a unavené jsem si povzdechl.

Kdo ho prosil, aby mi pomáhal? Možná Tekumi nebo Arthur, ale to neznamená, že je musí poslouchat na slovo. Jsou to mí nevlastní rodiče a poslouchat na slovo je mám já.

Vstal jsem ze země a šel jsem se sbalit. Řekl jsem, že zítra jedu do akademie, takže si za tím budu stát.

Ták, oblečení mám, učebnice mám (Arthur si stál za tím, že se mám učit i tady, protože mi to prý pomůže se zapomenout v práci a pak nemyslím na to, co se stalo), různé maličkosti...á, zapomněl jsem na hygienické potřeby. Ale ty jsou v koupelně a abych se dostal ke koupelně, tak musím vylézt z pokoje. To znamená, že mám velkou šanci narazit na rozčileného Dena. No co, nic jiného mi nezbývá. Jdu tam.

Opatrně jsem odemkl dveře a potichu jsem je otevřel. Byl jsem velmi rád, že tyhle dveře se otevřely bez skřípnutí. Nerad bych totiž narazil na Denraara, který se na mě bude koukat pohledem a lá já jsem to slyšel, jsi špeh na dvě věci.

Naštěstí nikdo v mém okruhu vidění nebyl. Zastavil jsem a zaposlouchal jsem se, jestli ho náhodou nezaslechnu. Uslyšel jsem šramot na kuchyni. Takže v klidu. Nenarážím na něj.

Asi jsem to zakřikl. Jen co jsem potichu (opravdu jsem si na tom tichu dal záležet) sešel schody dolů, tam na mě den vykoukl z kuchyně. Na okamžik mě to rozhodilo. Co mám sakra dělat teď? Proneslo se mi hlavou. Nasadil jsem na sebe nic neříkající obličej a šel jsem do koupelny.

Když jsem zavřel dveře do koupelny, odlehčeně jsem vydechl. Ten Denův pohled mě jakoby propaloval naskrz. Mi přejel mráz po zádech.

Zklidnil jsem dech a s odhodlaným výrazem jsem si sbalil všechno, co jsem potřeboval v koupelně. Měl jsem jen malou hygienickou taštičku. Musel jsem se pousmát při představě, jak velkou 'taštičku' mají holky. Se asi jmenuje hygienická krabice.

Teď mě čekala cesta zpátky. Už jsem chtěl otevřít dveře, jak jsem zaslechl šramot klíče v zámku. Ajaj, přišli Tekumi a Arthur. Sakra.

Problém byl v tom, že se na všechno,co se stalo za den vyptávají upíra, který to až moc dramatizuje. Takže z malé (no dobře větší) hádky se stane veliká katastrofa.

Zaslechl jsem hlasy. Pootevřel jsem dveře a vykoukl jsem tak, abych viděl na obývák. Tekumi a Den je mě stáli zády, jenže Arthur mě mohl zahlédnout. Budu to muset proběhnout. Arthur má ve zvyku se někdy kouknout jinam a třeba ten pohled může spočinout na mně. Takže honem rychle.

Zkusil jsem co nejtišší běh, který šel. Byl jsem bos a to mi vyhovovalo. Pořád jsem měl oči na Arthurovi, abych mohl kdyžtak zareagovat. Jenže to jsem dělat neměl.

Rozhovor byl přerušen zvukem pádu něčeho těžkého. Všichni se otočili směrem tam, odkud zvuk šel. Takže na mě. Zakopl jsem o vlastí nohy. Pomyslné jsem se pokáral za svou  šikovnost. Zrovna se musím svalit na zem v tak důležitý moment.

,,Jsi v pořádku?" Zeptal se mě Arthur, který ke mně přiběhl jako první a pomohl mi na nohy. Zamumlal jsem odpověď a zvedl jsem z podlahy tašku.

,,Zrovna nám Den říkal, že jste se pohádali," oznámil mi Tekumi a založil si ruce na hrudi. A do pr..kené ohrady. Asi mě bude čekat kázání.

Zabrblal jsem něco ve smyslu, že chci vypadnout a otočil jsem se. Nasadil jsem ten nejvíc nevinný obličej, který mám v zásobě. A na Tekumiho to asi nefungovalo, protože nehnul ani jedním svalem.

,,Nevztekej se na lidi, kteří ti chtějí pomoct. Mohou ti pomáhat a nemusejí. Važ si každé pomoci," řekl Tekumi a znělo to, jako by četl z nějaké knihy národních mouder. Obličej měl, jakoby byl nějaký mudrc z dávného rodu. Měl jsem pocit, že kolem něj se dokonce objevila záře. Chjo, ta fantazie.

,,No jo, jasně. Já se teď jdu sbalit, protože zítra se vracím do akademie," oznámil jsem a vyběhl jsem schody nahoru.

Byl jsem rád za dvě věci. První, že kázání nebylo tak dlouhé, respektive bylo krátké a druhá věc, že jsem se nemusel omlouvat Denraarovi. Dostal by další body do svého egoismu a to jsem opravdu nepotřeboval. I tak si myslí, že je král celého světa.

Rozhlédl jsem se po pokoji. Nic jsem nezapomněl, teda doufám. Pohled mi spočinul na psacím stole s šuplíky. A přece jsem na jednu věc zapomněl.

Otevřel jsem šuplík, ve kterém jsem měl sešit a tlustou knížku. No, vypadalo to jako knížka, ale doopravdy je to skrýš na věci na mast, pomocí které se chci zbavit jizev. No a sešit, kde jsem měl všechny potřebné poznámky.

Vzal jsem knížku a otevřel jsem ji abych se ujistil, že nic nechybí. Nic nechybělo, takže jsem mohl položit knížku do tašky.

Tak. Sbaleno. Na hodinách svítilo půl desáté, takže jsem se připravil na spánek. Vylezl jsem z pokoje, abych popřál všem dobrou noc, ale na Dena jsem nenarazil. Asi se na mě hodně naštval. No co, nějak to budu muset přežít.