Duplikant

Kapitola Třetí

Obrovská kancelář Derekova spojence byla dokonalou vizitkou toho, jak se dotyčnému v jeho profesi daří. Stěny obložené dřevem, nábytek rovněž ze dřeva, to vše byla prvotřídní práce, jež rozhodně nebyla levná. Pod třemi širokými okny zastřenými tmavými žaluziemi byla umístěná pohovka z pravé kůže. Naproti ní čekalo ušaté křeslo a mezi oba tiché společníky se vetřel také nízký konferenční stolek s vyřezávanýma nohama. Protější stěnu ode dveří lemovaly regály plné knih a skříně, v nichž měl majitel uloženy citlivé dokumenty svých klientů. Nikdy neužíval slovo pacient. Lidé, kteří za ním přicházeli, nebyli nemocní. Jen zlomení. Neměli se cítit jako loutky v područí studovaného člověka, ale jako plnohodnotné lidské bytosti, o něž se někdo zajímá a chce jim pomoci najít znovu tu správnou cestu.

U skříně v rohu místnosti postával postarší, asi padesátiletý muž. Jeho světle hnědé vlasy si ještě stále držely svou jasnou barvu, ovšem vousy na jeho bradě již prostoupily šediny stáří. Na širokém nose měl posazeny brýle bez horních obrouček a se zaujetím se probíral nahrávkami ze svých sezení. Pod modrou košilí se vzdouvalo plné břicho. Věk se s ním nemazlil; přibíral na váze, zhoršoval se mu zrak, ovšem naštěstí pro něj jeho mysl zůstávala nadále jasná a bystrá.

Dunění kroků za dveřmi přivábilo jeho pozornost. Dlouhou chodbou se k jeho kanceláři kvapem blížil muž, jehož návštěvu již očekával. Zvedl si k očím levé zápěstí; zlaté hodinky s koženým řemínkem ukazovaly přesně čtyři hodiny odpoledne.

„Vstupte," hrubý, lehce nakřáplý, ovšem stále dosti silný hlas vyzval čekajícího, který i přes svůj výzkum oplýval dostatkem taktu na to, aby zaklepal, dále.

Ve dveřích se objevil Derek. Vypadal mnohem strhaněji, než obvykle. Těžké noci obestřené krásnými, leč bolestivými vzpomínkami, si na něm vybíraly krutou daň.

„Už to skoro máme, Maxi," Derek i přes svou zjevnou únavu působil nadšeně, snad nejvíce za poslední roky. Rázným krokem mířil k masivnímu stolu před knihovnou. „Ještě chybí poslední detaily, výpočty a testy, ale skoro to máme."

Max Grant, uznávaný psycholog a Derekův dobrý přítel, zastrčil šuplík zpět do skříně, přirazil dvířka a zamkl je. Klíč schoval v náprsní kapse svého saka a rukou pokynul své návštěvě, aby se posadila. Bylo to už dávno, kdy Derek vyměnil místo pro klienty na pohovce pod oknem za křeslo pro návštěvy na opačné straně Maxova stolu.

„To zní zajímavě," Max nevědomky papouškoval po Danielovi jeho slova, „zní to jako velký finiš."

Usadil se za svým stolem a rozepnul si sako. Sám s nelibostí vnímal, jak se jeho neustále rozšiřující se pas brání jakémukoliv svázání. Složil ruce na břiše a propletl si prsty, čímž alespoň trochu maskoval vzdouvající se břicho.

Derek následoval jeho příkladu; uvolnil dva knoflíčky na svém saku a zaujal místo naproti svému příteli. Na rozdíl od něj se však jeho tělo kromě únavy a rozmáhajících se vrásek známkám stáří bránilo, zejména proto, že si Derek i přes svou vytíženost udržoval staré zvyky a pravidelně sportoval. Mnohdy to byl jediný způsob, jak se pořádně vyspat; po náročném dni v práci vyždímat z těla poslední zbytky sil dlouhým během. Jedině tak si zajistil bezesný spánek, kdy jej nesužovaly žádné vzpomínky.

„Teď je nejdůležitější samotné vědomí, tak jako vzpomínky. Jako nepřerušený proud života, začít tam, kde se skončilo," Derek horečně rozmlouval a vytahoval ze svého kufříku všechny podstatné dokumenty. Max jej sledoval se směsicí psychologického zkoumání a přátelských obav.

„Už jsem ti říkal, že její probuzení je dost riskantní tah. Deset let je dlouhá doba a nelze ji jen tak překlenout. I vzpomínky bude v mozku těžké ukotvit. Dospělý organismus se lépe adaptuje, to potvrdil i tvůj výzkum. Sugesce je velmi účinná a lze mozku vštípit, že plně ovládá pohyb, řeč, všechno, čeho člověk nabyl již dávno, ale jistota vzpomínek, zajištění stejné osobnosti, jakou jsi znával, to je něco jiného. Mluvíme tady o lidském vědomí a to je z velké části stále ještě málo prozkoumaná oblast," jakmile Max uchopil proud svých myšlenek, jen stěží ono vlákno pouštěl. Střídalo se v něm profesní zaujetí a snaha pomoci příteli.