Zrcadlení osudu

Asi před hodinou jsem ten článek viděl. Teď stojím na balkóně, opřený rukou o zábradlí. V druhé držím cigaretu a hledím do prázdna.

Je tam moje jméno. Na fotce, která zobrazuje mladíka s řeznými ranami na hrudi. Leží tam, bezmocný. Bez známek života.

Dýchám, cítím, vidím. A stejně jsem na té fotce právě já. William Hill.

Típnul jsem cigaretu a odebral se do ložnice. Ještě jednou jsem se podíval do novin na mém nočním stolku.

To musí být omyl, přesvědčoval jsem se.

Měl bych to nahlásit? Vždyť by si na mě lidé ukazovali. Není možné, abych to byl já. Prostě není.
Myšlenky běhaly mou hlavou jako smyslů zbavené. Potil jsem se i na konečkách prstů. Ležel jsem v posteli, semkl víčka a snažil se usnout. Možná by mi to mohlo pomoct.

Bohužel, všechny pokusy byly marné. Naštěstí jsem zachoval chladnou hlavu a rozhodl se, že zajdu na policii.

Mé nohy dopadly na studenou podlahu činžovního domu. Pomalu jsem došel do koupelny, abych si opláchl obličej.

To, co jsem viděl v zrcadle, změnilo můj život už navždy.

Nebyl jsem to já.

Byl to mladý kluk s medovými vlasy a unavenýma očima barvy safíru.

Ať to byl kdokoliv, já ne.

Začal jsem panikařit. Když jsem si hrábl rukou do vlasů, opravdu to nebyly ty moje, sametově hebké. Tyhle byly mastné. Pleť vysušená, oči zarudlé.

S otevřenou pusou jsem spatřil lano, uvázané nad vanou. Nevěřícně jsem se podíval zpátky do zrcadla a na krku si všiml červeného pruhu.

Bytem se náhle rozezněl zvonek.

Vyděsilo mě to.

"Olivere, vím, že tam jsi! Tady Jessica, chci se ti omluvit, za všechno!" ozvalo se po chvíli mlčení.

"Spletla jste si byt, já nejsem Oliver," zavolal jsem zpátky.

To nebyl můj hlas. Tenhle byl hrubší, rozklepaný, vystrašený.

"Otevři, prosím tě na kolenou," žadonila.

A tak jsem to udělal.

Přede dveřmi stála uplakaná brunetka, která mi okamžitě skočila kolem krku.

Všiml jsem si květiny, umístěné u okna společné chodby.

Na tomhle patře jsem nikdy v životě nebyl.

"Pane bože, cos to udělal?" vyjekla při pohledu na můj krk.
"Nechtěla jsem ti ublížit, omlouvám se. Nic si nedělej! Lásko..." mluvila páté přes deváté, zatímco já byl jako v tranzu. Nechápal jsem vůbec nic.

Pomalu jsem začínal přistupovat na možnost, že mám výpadek paměti.

Kdybych tenkrát věděl pravdu.

---------------------------

Sedím u jídelního stolu a nasávám vůni čerstvě připravovaných špaget. Usmívám se a u toho si pohrávám s náramkem, který jsem si před měsícem koupil v Itálii.

"Jako malé dítě," usmála se Jessica, která nesla talíř s mou porcí.
"Děkuju, miláčku," opáčil jsem.

Večeři jsme jedli pomalu a v tichosti, dokud nepromluvila ona.

"S tou poslední návštěvou psychologa se zdáš být každým dnem veselejší," pousmála se a polkla sousto boloňské omáčky.
"Jistě, pomohl mi přijmout sebe samotného."
"I když nejsi ten, kýms býval?"
Vzal jsem Jessicu za ruku a pohlédl jí do očí.
"Zachránil jsem tebe a to je hlavní."

Je zvláštní, jak tenhle svět funguje. Karma si s osudem pohrává stejně, jako si zrcadlo pohrává s obrazem člověka. Nevěřil jsem tomu, co vidím, ale díky péči psychologa jsem si to uvědomil.

Mou původní schránku, toho Williama, který nikoho neměl, potkal špatný osud. Jaká to náhoda, že to bylo ve stejnou chvíli, co se má nynější schránka chystala ukončit svůj život kvůli nešťastné lásce.

Zatímco mi Oliver zachránil život, já mu zachránil lásku.

Prošel jsem reinkarnací, a tak věřím v nadpřirozeno. Vědci nemohou vždy vědět všechno.

Ale já jim to neřeknu. Nikdy to nikomu neřeknu.