Duplikant

Kapitola Čtvrtá

Debata o možných překážkách ve vnímání okolního světa a prožitků spojených se smrtí zabrala oběma mužům několik hodin času. Když se Derek dostal z dřevem obložené kanceláře, venku se již začínalo šeřit. Max moc dobře věděl, jak bude vypadat večer jeho přítele; pojede domů, kde ho bude každý kout jeho krásného domu mučit vzpomínkami na mrtvou ženu, což se bude snažit přebít ujišťováním sebe samého, že všechno bude již brzy úplně jinak. Max naopak zůstal ve své kanceláři; nikdo jej doma nečekal a Derekova návštěva a jeho nečekané změny nálady a myšlení jej přiměly znovu otevřít zásuvku s nahrávkami z jejich sezení.

I přes technický pokrok Max stále oceňoval přínos zastaralejších kusů. Z uzamčeného šuplíku ve skříni vytáhl několik starých kazet, na jejichž matných filmech bylo nahráno několik rozhovorů. Sedl si za stůl a z přihrádky po straně vykoukl starý kazeťák. Dobře zachovalý stroj nepatřil k žádným mladíkům, podobně jako jeho majitel, ale Max si neuměl představit, že by kdy využíval něco jiného. Ačkoliv byl jeho přítelem muž, který se rozhodl posunout slovo pokrok do nových sfér, on v některých věcech stále zůstával o několik let nazpátek. Měl to tak rád.

Kazety ve svých malých krabičkách, označené velkými černými písmeny, na sobě nesly jméno Weller a příslušné datum, kdy byl rozhovor pořízen. Max se nesoustředil na nic konkrétního, ale z nějakého důvodu si potřeboval připomenout minulost. Slyšet Derekův ochraptělý hlas, vnímat proud jeho myšlenek a možná najít něco, co mu uniklo. Předpokládal, že současnou roztěkanost jeho přítele má na svědomí těsná blízkost možného úspěchu; ještě nikdy nebyl naplnění svého snu tak blízko. Přesto se však hodlal probírat uplynulými roky; chtěl mít jistotu. Záměrně si vybral rozhovory z doby, kdy už byl Derek sdílnější. Nikdy nebylo snadné přimět ho k řeči, ale jak se ona tragická událost ztrácela v mlze času, Derekovo nitro se stávalo přístupnější.

Max se usadil v měkkém křesle za stolem, odsunul laptop stranou, aby mu nepřekážel, a jeho místo zaujal maličký kazeťák. Vložil do přihrádky první kazetu a kanceláří se rozlehl strojem zkreslený hlas jeho mladšího já.

„Proč jste sem vlastně přišel, Dereku?"

Vzpomínka na ten den vytanula Maxovi na mysli naprosto zřetelně; to odpoledne pršelo, déšť bubnoval do výplní oken a to se v nahrávce odráželo dunivým zvukem v pozadí. Derek seděl na pohovce pod oknem, ruce složené na prsou, hlavu sklopenou a patou neustále klepal o podlahu.

„Přišel jste z vlastní vůle? Na něčí doporučení?" zastřený Maxův hlas pokračoval.

Derek neodpovídal.

„Přišel jste sám. Z vlastní vůle," odpověděl si Max sám, „něco uvnitř vás k tomu přimělo. Touha vypovídat se, možná jen touha nebýt celý den sám. Měl jste nějaký důvod, ale teď se zoufale bráníte. Nemyslíte si, že vám pomůže mluvit o ní? Nic to nezmění, ale je to lepší, než mlčením předstírat, že se to nestalo."

„Já nic nepředstírám," odsekl náhle Derek zostra.

„Skutečně? A proč nic neříkáte?"

„Protože vám do toho kurva nic není!"

I přes tíhu chvíle, která se k Maxovi skrze nahrávku dostávala i po tolika letech, se musel usmát. Prudké výlevy, to bylo vždycky dobré znamení. Jakmile se Derek uchýlil k podobně vulgárnímu slovníku, znamenalo to, že jej nalomil. Vyburcování skryté agrese bylo vždy účinné.

„Ale přesto přijdete ve smluvené dny přesně na čas," zvuk připomínající tření látky dokládal, že si Max upravil sako a posunul si desky na kolenou.