Creepypasta at school | ✓

35. kapitola

Podívala jsem se okolo sebe. Vedle mě stála Suzy a z druhé strany Jeff. Ušklíbl se na mě a já mu úsměv oplatila.

Potily se mi ruce nervozitou. Přehodila jsem si nůž v ruce a zkontrolovala, zda mám rezervní nože do zásoby. V rukávu od roláku byl na svém místě, stejně jako dva schované pod zástěrou.

Naproti naší celkem málo početné armádě konečně vyšlo černo. Černé stíny s meči a v čele s Dark Linkem. Rozbušilo se mi srdce a už jsem dopočítávala minuty možná jen vteřiny do začátku boje.

I na dálku jsem spatřila Dark Linkův úšklebek. Slenderman se napřímil ještě víc a pronesl jediné slovo, které mělo začít apokalypsu.

,,Teď."

I když to řekl celkem potichu, všichni ho slyšeli. A ti, co byli vzadu, to nejspíš pochopili z naší rychlé akce. Spolu s ostatními jsem se rozběhla po rozbahněné travnaté půdě vstříc válce. Byla jsem jen kousek od druhé armády, která vystartovala také. Pozdvihla jsem nůž výš, abych hned mohla zaútočit.

Dvacet metrů.

Srdce mi bilo jako splašené. Strachu se zmocnil adrenalin, který se rozlil po celém těle.

Zabij.

Deset metrů.

Moji spolubojovníci začínali vykřikovat. Byli rychlejší než já. Naposledy jsem se podívala a spatřila už několik mých přátel, kteří se mocně rvali s mrtvými.

Teď.

S křikem jsem vrazila nůž do brnění jednoho ze stínů. On zase švihl mečem, ale já se uhla a šikovně vrazila nůž na nekrytou část na krku. Zhroutil se k zemi, ale já neměla čas se tím zaobírat.

Začali na mě útočit tři najednou. Jeden s kopím a dva s meči. Jednomu jsem nenápadně podrazila nohy a vrazila mu jeho vlastní meč do obličeje. Ozvali se křiupnutí lebky a mrtvola se rozplynula.

Ostatní dva se rozeběhli naproti mně. Byli naproti sobě a když už byli skoro u mě, uhla jsem a vrazili do sebe.

Vydechla jsem a na chvíli přestala dávat pozor. To byla chyba. Vrazil do mě nějaký další z vojáků štítem. Nechápala jsem, kde ho sebral, ale bylo mi to fuk. Teď šlo o život.

Rychle jsem se zvedla a vrazila mu pěstí do obličeje. Nejspíš nečekal, že nějaká drobná holčina bude dělat problémy.

Zapotácel se, ale ruka mu vyrazila k mému nechráněnému hrdlu. Mezi prsty se mu zaleskl nožík, ale já jsem popadla jeho ruku a překroutila ji dozadu. Padl na zem a navíc jsem mu dupla na záda.

Okolo mě probíhala bitva na plné čáře. Naši vypadali celkem v pořádku až na pár zranění a špínu. Dark Linkova armáda pomalu ale jistě ubývala. Sám se objevoval a mizel mezi náhodnými lidmi a občas si také sekl, nebo bouchl.

Nevím, jak dlouho jsme bojovali. Možná to byla půl hodina, možná půl dne. Každopádně nepřátelé padali k zemi a rozplývali se. Neměli jsme přestávky, všichni byli pořád plní adrenalinu. Všichni chtěli zvítězit.

Opět se snesla tma. Na obloze se rozzářil měsíc a hvězdy. Pod touto krásnou oblohou se rozléhal jekot, křik a řinčení zbraní.

Na louce stálo posledních pár desítek nepřátel. Dark Link si přestal vytvářet další už dávno, už zjistil, že je mu to k ničemu. Sám se teď bil. Nikde jsem ho ale nezahlédla.

Vtom se ozve kousek ode mě zařvání. Všichni jsme byli rozptýleni do různých částí a proto mě zvuk překvapil. Ve tmě jsem nic neviděla. Klouzala jsem po rozbahněném povrchu, kde se mi boty lepily na bahno a krev.

Najednou mě zezadu překvapilo švihnutí meče. Otočila jsem se a letěla dolů na zem. Někdo mě udeřil do hlavy.

,,Rád tě poznávám," řekl hlas.

Když se mi přestala motat hlava (útočník očividně nechtěl útočit na neozbrojené a bezmocné bytosti) jsem se zvedla a spatřila rudě zářící oči. To mi stačilo, abych věděla, že přede mnou stojí Dark Link.

S dávkou vzteku jsem se na něj vrhla, ale on uhnul. I tak ale vypadal překvapeně mou rychlostí. Všichni mě vždy podceňovali, ale teď se jim mohu předvést v plné kráse.

Chvíli jsme bojovali a mě se dařilo neumřít.

,,Musím říct, že toho vydržíš celkem dost," uznal můj sok.

Ušklíbla jsem se. Ona jsme byli zadýchaní a nevnímali okolí. Na chvíli jsem od něj proto odtrhla pozornost. Chyba. Hned toho využil a bodnul do mě do břicha. Překvapeně jsem na něj zůstala zírat a prohla se v pase.

Krev mi máčela oblečení a lepila se na ruce. Rána bolela podobně jako useknutí ruky. Takže příšerně. Zatačila se mi hlava a padala jsem k zemi. Zavřela jsem oči a poslední, co jsem vnímala byl křik a opět sekání mečů.

Hola hej lampičky! Dnes je tady předposlední kapitola, kterou dopisuji a příští bude poslední a pak ještě epilog. Doufám, že se vám líbila a těším se příště!