Osud

Oba

Adrien
Celý den jsem byl u stolu v pokoji a přemýšlel, jak Mari odradit od toho kluka.
Hlavou se mi honily otázky, ale už ne odpovědi.
Třeba bych jí to měl přát......
Mám to nechat být a počkat až, jak se to samo vyvrbí?

Mám ji rád a nechci jí ztratit, ale jestli se takhle budu chovat i zvenku, tak Marinette odejde a už nikdy se nevrátí.
Nakonec jsem si nenápadně vypůjčil její telefon a zkusil ho najít.
"Alya, Kim, mamka, taťka, Nino..... A! Tady! Nick!." Říkal jsen si v duchu.
"Mari?" Zavolal jsem do chodby.
"Hmmm?" Ozvalo se.
"A jak se vlastně jmenoval ten kluk? Ať o něm nemusím mluvit jako o tom klukovi." Zkusil jsem vymyslet výmluvu.
"No, Nick." Řekla a zmizela v chodbě.
"Aha. Děkuju!" Zařval jsem po ní, ale už mě asi neslyšela.
Našel jsem si jeho číslo a napsal mu:
Marinette tě nechce! Miluje jiného a už tě nikdy nechce vidět! Nepřibližuj se k ní, nebo za to zaplatíš!
Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem zmáčkl tlačítko poslat.

Marinette
Zapoměla jsem si v pokoji telefon, tak jsem se pro něj vrátila.
Otevřela jsem dveře a viděla Adriena jak drží můj mobil.
"Adriene?! Proč máš můj telefon?!" Zařvalala jsem.
Rychle ho schoval za sebe." Nemám." Pokusil se o falešný úsměv.
"Naval!" Opatrně mi dal telefon do ruky a já začala hledat důvod, proč ho měl.
"Proč jsi mi ho bez dovolení vzal?!" Vajela jsem po něm zase.
"Já-já.-" ani to nemusel dopovědět, přerušila jsme ho, protože jsem právě najela na kolonku zprávy.
Otevřela jsem jí a jako poslední zpráva se ukázala zpráva pro Nicka. Ale já psala před chvilkou mamce.....
"Ty jsi psal Nickovi?!" Zařvala jsem zase.

"N-ne." Zalhal

Rozklikla jsem Nickův chat a viděla jsme tam zprávu:
Marinette tě nechce! Miluje jiného a už tě nikdy nechce vidět! Nepřibližuj se k ní, nebo za to zaplatíš!

Najednou mnou projel pocit, jako by mě někdo bodl do srdce.
"P-p-proč si to udělal?" Zeptala jsem se se slzami v očích.
"Marinette, já-"
"Ne! Nic nevisvětluj! Já ho znám asi jeden a půl dne, chtěla jsem se s ním seznámit a poznat ho. Třeba bychom spolu začali v budoucnu chodit, ale je na to brzy. A ty, místo toho abys mi to jako normální člověk řekl, si mi musel ukrást mobil a tohle napsat!" Zařvala jsem.
"Marinette promiň, já nechtěl." Zkusil to.
"Jedno umrněné promiň to nezpraví! Jsi ubohý! Tohle ti nikdy neodpustím! A jestlis tím, že miluje jiného myslel sebe, tak to se NIKDY nestane!" Řekla jsem a na slovo nikdy, jsem dala obzvlášť velký důraz.

Rychle jsem si sbalila všechny věci.
Proč to dělám?
Proč mi na jedné zprávě tak záleží?
Miluju ho?
Miluju Adriena, jen si to nechci přiznat?

Tyhle otázky se mi honily hlavou, ale já na ně nedokázala odpovědět. Popadla jsem svou tašku a bezeslova za sebou zabouchla dveře.
"Sbohem Adriene." Řekla jsem si v duchu.