Myslíš si, že víš víc?

22

Z pohledu Amélie

Cestou nás doprovázely podivné pohledy studentů. Bylo mi to nepříjemné. Vždyť jen pomáhám studentce..

U auta jsem ji otevřela dveře. Bylo jí lépe, ale měla jsem od její děsivé mamky nakázáno, ať se o ní starám jak o vlastní dítě.

Ví vůbec, že děti nemám?

„Mně už není blbě. Zvládnu si otevřít dveře." řekla.

„Mám se o tebe starat." odpověděla jsem ji.

Stejně bych se o tebe starala i bez tvé mamky.

„Děkuju." řekla.
Nastartovala jsem a pomalu vyjela.
„Proč jste psala Benovi?" zeptala se najednou.
Čekala jsem až se zeptá. „Říkala jsem si, že ti jeho přítomnost trochu zlepší náladu."nespouštěla jsem oči ze silnice, i když bych se na ni ráda podívala.
„ Jak jste mě vlastně našla?"
„Byl začátek druhé hodiny a ty jsi tam stále nebyla. Šla jsem tedy zpět k sobě a pak si všimla zprávy. Když začínala třetí hodina, tak jsem se šla zas podívat, jestli už tam nejsi." zastavila jsem na stopce a podívala se na ni. Její oči mě pozorovaly. Rozhlédla jsem se jestli něco nejede.

„Ležela si na zemi. Přišla jsem k tobě, abych zjistila jestli dýcháš, byly to velmi nepravidelné pokusy. Od kolegů jsem při nástupu dostala číslo na školního záchranáře."
Který si ze mě utahoval.
„Děkuju, že jste mi pomohla a postarala se o mne." řekla.
„Udělal by to každý." odvětila jsem jí. „Tady doleva?" zeptala jsem se.
„Ano."
„A pak doprava." řekly jsme společně, a také se tomu společně zasmály. Těšilo mě že už jí je lépe. Představa že to mohlo dopadnout hůře mě děsila.

Pozorovala jsem ji jak se opřela o okýnko. „Všechno v pořádku?"
„Jen jsem unavená."
„Za chvíli budeš doma." a neuběhly ani dvě minuty a stály jsme před jejich domem. K plotu přiběhl velký černý pes. Vypadal přátelsky, ale jeho velikost vzbuzoval respekt. Lorelei vystoupila. Poděkovala a rozloučila se. Jediné co jsem ještě viděla bylo přivítání se s  velkou černou šmouhou.
Odbočila jsem a zajela k nejbližšímu supermarketu. Vzala jsem si kolečko, abych mohla vést košík.
Vyhýbala jsem se malým dětem a rodinám.

Proč nemůžou mít košíky klakson?
A brzdy.

Byla jsem již u konce s nákupem. Zabývaly mi jen vody. Když jsem s vozíkem došla k regálům s vodou, tak jsem si všimla jedné paní. Někoho mi připomínala. Neznámá se natočila a já okamžitě poznala o koho jde.
„Dobrý den, paní Terner." pozdravila jsem.
„Dobrý není ani v nejmenším." odvětila mi.
Proklouzla jsem kolem děsivé paní vzala balík jemně perlivých vod, který byl těžší než jsem očekávala.
Balík se ocitl v nákupním košíku, spolu s dalšími věcmi. Dojela jsem k otevřené pokladně a začala vykládat nákup na pás. Za mě se postavila Loreleininá mamina. Cítila jsem jak mě probodává pohledem. Nic však neřekla. Chtěla jsem ji říct, že to není její chyba, že si toho nevšimla, že se na mě kvůli tomu nemusí zlobit a že se o ní dokážu postarat. Ale radši jsem byla ticho. Zaplatila jsem a rychlým krokem zmizela podivné mámě z dohledu.

Odnést balík vod do třetího patra bytu není nic pro mě. Výtah k mému štěstí totiž nefungoval a žádný gentleman, v lepším případě gentlewoman, se nikde neobjevil. Odemkla jsem dveře do svého malého bytečku.
Pustila jsem rádio, abych si tu nepřipadala tak sama. Sice tu všude byly fotky mé rodiny, ale bylo tu podivné prázdno.
Občas tu byly cítit smutné kytky někdy tu zas byl šedý vzduch. Nebylo tu nic co by zde zvedlo náladu.
Postupně jsem začala vykládat nákup. Zjistila jsem, že mi chybí olej.

K životu ho momentálně nepotřebuji.

Vzala jsem si do ruky malé ukulele. Pořídila jsem si ho již před delší dobou, ale nehraji na něj. Zkusila jsem zahrát pár tónů. Jenže bylo značně rozladěné. U kytary jsem našla ladičku a naladila s ní malé ukulele. Mé vlasy jsou krátké, ale stále mají tehdenci nedržet. Musela jsem je tedy zkrotit gumičkou. Nelíbilo se jim to, protože jsem z nich udělala culíček.

Začala jsem trénovat znovu. Hrála jsem poměrně dost. Jenže to na myšlenky o Lorelei nestačilo. Měla jsem nutkání jí napsat.
Sáhla jsem po telefonu. Zázračná krabička, jak by řekla prababička.
Otevřela jsem instagram.

Ano, i učitelé mají instagramy.

Její fotky byly překrásné.
Byla na nich krásně oblečená a měla na sobě zajímavě udělaný makeup. Prohlédla jsem si snad všechny fotky. Některé však nebyly tak profesionální, byla tam ta Lorelei, kterou učím. Bez líčidel a s úsměvem. Tento účet měl hodně sledujících. Byla jsem ráda, že mou studentkou je zrovna ona. Měla talent a já jsem jen přihlížela jak se zdokonaluje. Občas jsem ji řekla jak správně držet tělo, ale ve své podstatě už všechno uměla.

Vstala jsem protáhla jsem se. Rukama jsem si promnula oči. Napila jsem se kávy.
„Fuj. Jsem tam zas nedala mléko." kdyby tu byl někdo cizí tak má ze mě dost dobrý den.
Usadila jsem se na chlupatý kobereček. V jedné ruce jsem držela telefon a v druhé čokoládovou sušenku.

Tohle je trošičku kratší, ale i tak doufám, že se líbí :)

W/love kackaaaa