We look like brothers? (M&M)

18🍍

Marcus

,,Ahoj, Martinusi," Pozdravila Ashley, když vešla do domu. Přišla na návštěvu.

,,Ash, už mi můžeš říkat Marcusi. Máma to ví." Řekl jsem jí a v tu chvíli se na ní máma usmála.

,,Jakto?" Podivila se.

,,Řeknu ti to nahoře." Usmál jsem se na ní a vzal jí k Martinusovi do pokoje.

,,Tak říkej." Pobídla mě a sedla si na postel. Já si sedl vedle ní a spustil. Řekl jsem jí všechno od našeho telefonátu, až po tu hlasovou zprávu, kterou mi Tinus poslal.

,,Teď mě tak napadá, že se mi od té doby neozval, tudíž nevím, jak to dopadlo." Dodal jsem a hned hmátl po mém mobilu. Vytočil jsem jeho číslo a dal to na odposlech, aby to slyšela i Ashley.

,,Ano?" Ozval se z druhé strany Martinusův skleslý hlas.

,,Martinusi? Proč ses mi už potom neozval?" Zeptal jsem se ho.

,,Bylo toho na mě moc." Poklesl v hlase.

,,Co se stalo?" Zeptala se Ashley.

,,Ash? Ty tam jsi taky?" Podivil se.

,,Nezdržuj a vyklop to." Pobídla ho.

,,No... Táta pak za mnou přišel a promluvili jsme si. On mě pak představil Charlotte a začali se hádat. Táta jí pak řekl, že je konec a ona..." Odmlčel se na chvíli. ,,Řekla, že odejít nemůže, protože je těhotná." Povzdechl si.

V tu chvíli jsem ztuhl. Ne, ne, ne, ne, ne. Asi by mi to ani tolik nevadilo, kdyby to byl kdokoliv jiný, ale Charlotte!?

,,Martinusi, pokud je to vtip, tak není vtipný!" Zavrčel jsem na něj a strašně jsem doufal, že to opravdu jenom vtip byl.

,,To není vtip. Je mi to strašně líto."

,,Asi to budu muset pořádně rozdýchat." Řekl jsem.

,,Chápu, tak kdyžtak mi zavolej později." Odpověděl, pak se ještě rozloučil a položil to.

Ashley mi položila ruku na záda a povzbudivě se na mě podívala.

-------------

Ashley asi po hodině odešla. Vyprovodil jsem jí ke dveřím a potom jsem procházel kolem kuchyně. Tam jsem uslyšel tiché vzlykaní.

,,Mami? Děje se něco?" Zeptal jsem se a o a se na mě trhnutím otočila.

,,Marcusi, j-já... Ne, nic se neděje." Pokusila se pousmát, ale moc se jí to nepovedlo. Přišel jsem k ní blíž a smutně se na ní podíval.

,,T-táta má... Přítelkyni?" Zeptala se. Tak tohle jí trápilo.

,,Ano, ale není s ní nějak šťastný a já už vůbec nejsem." Pokusil jsem si jí uklidnit, ale moc to nepomohlo.

,,A čeká s ní dítě?" Podívala se mi do očí. V tu chvíli mi došlo, že nás musela slyšet.

,,Nic není jisté, ale asi ano." Odpověděl jsem, ale nechtěl jsem, aby to byla pravda.

,,Máš ho pořád ráda, že?" Zeptal jsem se na to, co mě nejvíc zajímalo.

,,Jo, ale neměla bych po tom, co mi řekl." Do očí se jí začaly dostávat nové slzy.

,,Co ti řekl?" Zeptal jsem se. To bylo to, co jsem nikdy nevěděl. Jak se naši rodiče rozvedli.

,,Já se o tom nechci bavit." Zakývala záporně hlavou a nic víc už neřekla.

Nazdar!
Tentokrát kapitola po kratší době. 😏
Tak co myslíte? Jak to asi nakonec dopadne, hmmmmm?