Myslíš si, že víš víc?

25

Máma byla někde na schůzce, takže domu přišla až po půlnoci

Těšila jsem se jak budu spát do jedenácti, jak vstanu a bude oběd. Místo toho mě v sedm přišla vzbudit máma.
„Zlatíčko, musíme okamžitě jet." to je jediný co mi řekla.
„Kam? Proč?"
„Vem si věci o které nechceš přijít a honem. " vstala jsem a vzala tašku, kterou jsem nosila na tance. Položila jsem do ní notebook s nabíječkou, kameru, další napájecí kabel, rychle jsem zašla do šatny. Hodila tam sportovní oblečení, svetry a flanelové košile. Našla jsem ještě batoh, který jsem naplnila jen oblečením. Z šuplíků si vzala důležité papíry a sešla dolu. Byla jsem v pyžamu což jsem si uvědomila až když jsem tam viděla stát strážníka. Naštěstí jsem měla svoje podzimní, takže to bylo v suchu.
„O co tady jde?" zeptala jsem se.
„Sousedi se rozhodli udělat si varnu ve sklepě, nyní hrozí nebezpečí výbuchu."
Výbuch? Drogy? Varna? Prdele.
„Pokud je to možné vezměte si všechny potřebné věci, poté se sem již třeba nemusíte vrátit." rychle jsem vyběhla schody a vtrhla do pokoje bratrů. Vzala jsem notebook a další elektroniku. Pár věcí ze skříně. Nechtěla jsem to udělat, ale zalezla jsem pod postel, kde byla sbírka PlayBoy časopisů. Vzala jsem jich asi šest. Položila je na spod tašky a rychle jsem vykročila k sobě, abych si vzala plyšového pejska od Bena. Tašky jsem dala mámě do kufru. Vzala si klíčky od motorky.
Hodila na sebe koženou bundu a doufala, že nepojedeme daleko.

Následovala jsem naše auto. Podle cesty jsem hádala, že jedeme do jednoho z našich bytů. Měl být určen pro bratry, ale těm se z domu nechtělo. Zrovna před týdnem odešel člověk, kterému jsme to pronajímali.
Nebylo tu nic. Když myslím nic tak myslím nic. Žádná sedačka a ani jeden příbor tu nebyl. Jen starý botník. Máma odněkud vytáhla deky a polštáře. Vypadalo to jako by na tuto situaci čekala. Jediný problém byl, že teď to mám do školy více než dvacet minut cesty. Bude to alespoň hodina a s ranní dopravou to vyjde na stejno.
„Mami mám tě ráda, ale nemůžu nachvilku být u Bena? Budu potřebovat chodit do školy a odsud je to hrozně daleko. "
„Tak mi se ti tu sháníme s bytem a ona chce spát jinde!" začala máma.
„Klid, mamino, tak ji to dovolme. Přeci v tomhle nemůže být. Je to krásná mladá slečna. Nemůže spát na tvrdém. " A to ten začátek vypadal slibně.
„Ale víš, že.."
„Jednu noc tady a pak u toho svého přítele."
TO. NENÍ. MŮJ. PŘÍTEL!
„Nechodíme spolu." já mám totiž asi jinou orientaci.
Byl to malý byt. Hodně maličký. Byly tu jen dvě místnosti, kde by se dalo spát. Zabrala jsem si tu menší jen pro sebe. Vzala si k sobě své a bratrů tašky. Od maminy jsem dostala dvě deky a jeden polštář. Plutovi se líbila má postel, myslel si totiž že je to pro něj a okamžitě mi zalehl místo. Převléka jsem se do tepláků a teplé mikiny. Bylo již po  poledni a já věděla že k obědu už nic nebude.
„Jdu se podívat po okolí." řekla jsem a než jsem se dočkala odpovědi tak jsem odešla.
„Tak kam si zajdem?" zeptala jsem se Pluta. Vedl mě cestou k čínské restauraci.
„Tam by tě ještě uvařili, půjdeme jinam." a odtáhla jsem ho. Nakonec jsme došli k malému obchůdků. Pluto počkal venku a já mezitím rychle nakoupila něco k jídlu. Zahlédla jsem krátké hnědé vlasy a malou postavu. Neměla jsem však čas zjišťovat jestli to je nebo není Amélie. Zaplatila jsem a došla ke psovi. Byl nadšený, že mě vidí.
Aspoň někdo z rodiny.
Sedli jsme si na odlehlé části parkoviště na obrubník.
„Já si třikrát kousnu pak dostaneš ty kousek. Chápeš? " Natočil hlavu na stranu. Dělila jsem se ze psem o rohlík a šunku, místo toho, abych se podělila s rodiči.

Nepamatovala jsem si zvonek, takže jsem začala volat mámě jestli mi otevře. Počkala jsem až uslyším zavrnění až pak začala hra "najdi svůj byt". Ve třetím patře naštěstí byly jen jedny dveře bez jména. Zkusil jsem zaklepat. Otevřela mi máma.
Skvělé.

Spolu s Plutem jsme se usadili v mém prozatímním pokoji. Pes si okamžitě zabral deky. Opřela jsem se o zeď a napsala Benovi. Upřímně nevím co bych dělala, kdyby nemohl. Tady bych rozhodně nezůstala.

Velmi pomalu se blížila osmá hodina. Rozložila jsem deku na zem. Ke zdi položila polštář. Opravdu rychle jsem se osprchovala, převlékla se a pak si lehla na tvrdou zem. Naštěstí hřála. Pluto se usídlil u nohou. Později se přemístil blíž k mé hlavě. Objala jsem ho a jen zaslechla spokojené zachrochtání.
Podařilo se nám usnout. 

Už si ani nepamatuji co se mi zdálo, ale můj spánek narušily nějaké zvuky.
Někdo tu vzdychal a to dost nahlas.
Vstala jsem a šla potichu ke dveřím místnosti, kde spali rodiče. Odtud byly zvuky nejhlasitější.

Vážně si to musíte rozdávat právě, teď ve tři ráno a ještě v tomhle bytě? To vás to nebolí?

Nemůžu to rodičům na druhou stranu vyčítat. Je to jeden ze způsobů projevů lásky. Ale odpustit si to dnes mohli. Spánek se rozhodl neobjevit se. Sáhla jsem tedy po telefonu. Byla tu zpráva od Bena.

"Jen dvě noci, víc nemůžu." představa, že se vracím sem mě děsila. Budu muset najít jiný způsob jak nespat v tomhle bytě.
Ráno jsem vrátila deky se slovy
„Až si to zítra budete zas rozdávat, tak ať to máte měkčí."
Oba rodiče na mě koukali.
„Jak jsi to mohla slyšet? Vždyť byly tři hodiny."
„Asi protože v bytech nemají tak silné zdi a sídlila jsem hned vedle vašeho pokoje."
„Už se to nebude opakovat." řekla máma.
„Klidně si to opakujte třeba rovnou po obědě. Už tu nebudu, jen si dejte pozor na sousedy."
Do své tašky jsem přendala časopisy co jsem doma vzala bratrům. Pomazlila Pluta, rozloučila se s rodiči a odešla z bytu.

Toulala jsem se po městě se sluchátky v uších, obvěšená taškami a rozcuchanymi vlasy.
Koukala jsem na zvonky a přemýšlela, kde Amélie bydlí. Později už zvonky nebyly tak blízko, a tak jsem začala hrát čí auto teď projede.
Občas jsem se trefila barvou nebo značku.
Ze srandy jsem si řekla, že další auto bude černé nízké.

...

Vy tohle budete číst až někdy v říjnu a když tohle píšu tak je půlka srpna, není to úžasně divné? XD

Tak jo je prosinec. Jsem myslela že to vydávání půjde líp. Ale škola byla chvílema dost hrozná. Ale snad se vám líbí.