Save me ×Justin Bieber FF×

15.část- "Death"

Kap.

Kap.

Kap.

V mém prázdném bytě byly kapky vody z umyvadla jediný zvuk, který jsem slyšela. Bylo tu ticho. Dokonce tu nebyl slyšet ani můj pláč, už mi nešlo ani brečet. Byla jsem totálně prázdná, jako hudba bez zvuku, jako vajíčko bez skořápky, jako oceán bez vody. Tak přesně jsem se cítila. Prázdná.

Kap.

Kap.

Kap.

Zdálo se mi jako by ty kapky znamenaly jediné slovo, které se opakovalo pořád dokola.

Smrt.

Smrt.

Smrt.

Už je to týden, co umřela. Moje babička byla mrtvá. Umřela ve spánku-bez jediného známého důvodu. Její srdíčko prostě z ničeho nic přestalo bít. „Byla už hodně stará, takové věci se prostě stávají. Tvoje babička nebyla první ani poslední komu se to stalo“ Tohle mi řekl jeden ze záchranářů, když dorazili ke mně domů, potom co jsem je zavolala s malou nadějí, která ve mně pořád plála. Myslela jsem si, že by jí možná mohli zachránit. Ale ten zatracenej chlápek jenom přišel, podíval se na ní a řekl: „Je mrtvá“ bez toho aby se na ní podruhé třeba jen podíval. A potom řekl tu blbost o tom, že nebyla první ani poslední, za tu věc jsem ho chtěla zabít. Chtěla jsem ho uškrtit vlastníma rukama. Ještě teď se mi ruce sevřely v pěst, jen co jsem na něj pomyslela. Jak mohl něco takového vypustit z pusy?! To si vážně myslel, že mi tahle věta pomůže? Pomohla někomu jinému, komu to řekl? Mě naopak tahle věc na mé úzkosti ještě přidala. To je vážně Bůh tak krutý, že nám vezme naše milované bez jediného důvodu? Jen tak? Moje babička mě vychovávala s láskou a vírou k bohu, ale já jsem v tuhle chvíli Boha upřímně nenáviděla. Vzal mi jí. Byla jsem sama. Bez rodiny. Už navždycky.

Ticho přehlušil můj telefon, který vyzváněl, ale já to nezvedla. Nikdy jsem to nezvedla. Už týden jsem tady v tom bytě sama, bez světla.  Nereaguju na nic. Nevšímám si telefonu, který zvoní a ani nereaguju na to, když na mě někdo klepe za dveřmi.  Stejně to je nejspíš Troy. Volá mi každou hodinu, cítí se provinile, že tu nemůže být se mnou. Je teď na stáži v Evropě a nemůže jen tak přiject za mnou aby mi pofoukal mojí bolístku. Upřímnou starost o mě má jen pár lidí: Justin, Troy, Zach, Jolene a James. Tyhle lidi mi nepřestávají volat i přes to, že to nikomu z nich nezvedám. Jsem jim za to všem opravdu vděčná, ale já prostě nemám sílu, abych byla v přítomnosti někoho jiného. A nevím, kdy jí mít budu. Snad někdy. Časem.

***

Ticho prolomil další zvuk. Tentokrát někdo klepal na dveře. Zvedla jsem se ze země, na které jsem seděla a šla jsem se podívat ke dveřím, kdo to je tentokrát. Přes kukátko jsem viděla dvě neznámé osoby. Nechtěla jsem otevřít dveře, ale vím, že teď jsem opravdu musela. Věděla jsem kdo to je. Otevřela jsem dveře.

„Zdravím.“  Blonďatá žena se na mě usmála. „Omlouvám se, že rušíme, ale máme za úkol vás vystěhovat.“

***

Jestli jsem si myslela, že byl před tím Bůh krutý, tak až teď mi to dal pořádně sežrat. Sedím na schodech s malým kufrem u mých nohou a nevím, co budu dělat dál. Nemám nic. Vůbec nic. Stát mi zabavil všechno až na mé osobní věci.

Věděla jsem, že to jednou přijde. Už dlouhou dobu jsem nesplácela, tak jak jsem měla a nezaplatila jsem nájem za poslední tři měsíce. Už jsem na ně měla našetřeno, ale den před tím než jsem ho stihla zaplatit, umřela babička a já jsem všechny ty peníze utratila za pohřeb. Bylo mi milejší uspořádat jí pěkný pohřeb, který si zasloužila místo toho abych zaplatila nájemné, ale teď nemám kam jít. Troy je pryč a další člověk, u kterého bych mohla zůstat je Jolene. Vím, že by mě u sebe nechala, ale taky vím , že má tři mladší sourozence a její byt není o moc větší než ten můj. Teda oprava: její byt není o moc větší než ten, co býval můj. Položila jsem si hlavu do dlaní. Mohla bych jít někam pod most. Jednou se to stát muselo. Slyšela jsem parkovat auto. Zvedla jsem hlavu a viděla jsem jeho.