The butterfly [a.i. ONE SHOT]

The butterfly {Ashton Irwin CZ}

♦ Na začátku bych jen ráda upozornila, že s -er formou se moc ráda nemám, protože mi přijde, že strašně často opakuju jména a podobně. Předem se proto omlouvám, pokud to tak přijde i Vám. (:

______________________________________________________

 

Ulice New Yorku byly v osm ráno plné života. Silnice přetékaly neuvěřitelným počtem aut, zvláště žlutými taxíky, ve kterých seděli nešťastníci, kteří zapomněli na podzemku. Ti, kdo na ni ovšem nezapomněli, pospíchali po chodnících po obou stranách ulice a hledali nejbližší vchody do metra. Ze všech stran bylo slyšet netrpělivé troubení aut a útržky hovorů, kteří si newyorčané vyměnovali se svými blízkými s telefony u uší.

Jen co Ashton vyšel ze dveří hotelu, zhluboka se nadechl znečištěného vzduchu plného výparů aut a smogu a po přitáhnutí mikiny více k tělu, se nejistě vnořil do davu chodců a rozešel se k nedalekému Starbucks. Jemně mrholilo a bylo poměrně chladno, což však nebylo nijak neobvyklé pro tuto roční dobu; aspoň ne tady, daleko od Austrálie. S povzdechem si okamžitě vybavil Sydney a na malý okamžik skoro pocítil pálící sluneční paprsky listopadového slunce.

Ve Starbucks naštěstí nebyly žádné fronty, a tak svou objednávku dostal během několika minut. S úsměvem poděkoval mladé dívce za kasou, až se začervenala, a se čtyřmi teplými nápoji v ruce se vracel zpátky k hotelu. Cestou nedával skoro pozor, byl až příliš uchvácen architekturou a městem samotným, stejně tak všemi těmi lidmi, kteří pořád někam pospíchali. Zpozornil jen ve chvílích, kdy se kolem něj prohnali ranní běžci, div mu nevyhodili plato s kávou z ruky.

Byl už jen pár metrů od hotelu, když si všiml malého hloučku fanynek před vstupem. Většina z nich byla oblečená dost ledabyle, vzhledem k počasí, ale zdálo se, že jim to ani v nejmenším nevadí. Netrpělivě natahovaly krky a snažily se nahlédnout k recepci; několik z nich se však rozhlíželo i po ulici, a tak netrvalo dlouho a všimly si, jak se blíží. Hlouček okamžitě ožil, dívky si začaly něco šeptat a nenápadně se upravovat, trpělivě však zůstaly na místě, dokud k nim s širokým úsměvem na tváři nedošel.

Ashton stál před hotelem už necelých deset minut a fotil se s fanynkami a podepisoval jim fotky jejich skupiny, které si přinesly, a celou dobu se nepřestával usmívat. Necítil se mezi dívkami nijak nepříjemně, protože se snažily zachovat klidné vystupování, i když některým to dělalo nemalé problémy. Zrovna se hlasitě smál nějakému vtipu, co řekla malá blondýnka, která vypadala, že brzo omdlí, když si bral malý zápisníček od další fanynky. Jak k němu však natahovala ruku a rukáv džínové bundičky jí vyjel o něco výše, nemohl si chlapec nevšimnout drobných ranek na jejím zápěstí.

Zvědavě zvedl pohled k majitelce těch nehezkých jizev a spatřil drobnou, nejistě vyhlížející rudovlásku. Nervózně si ho prohlížela velikýma šedýma očima a jakmile si uvědomila, že její zjizvené zápěstí je na odiv světu, stáhla vyděšeně ruku zpátky a tváře jí zahořely červení, do očí jí div nevyhrkly slzy. Ashton se na ni soucitně usmál a otevřel náruč a pokynul jí, aby přišla blíž. Chvíli sice váhala s očima vytřeštěnýma překvapením, nakonec však, za pokynů ostatních dívek, jeho gesto přijala a nechala se od něho obejmout.

Když se odtáhla, roztřeseně se nadechla a usmála se. “Děkuju,“ zachroptěla slabým hláskem.