Mother Nature [Příběh První]

Kapitola 14.🌙

Hannah

,,Tohle je divný," zavrtěla se v řetězech Sophi.
,,Myslíš?" zeptala jsem se jí ironicky a taky se musela zavrtět v řetězech, protože mě opět jeden z nich nepříjemně popálil.
Podle slečniných slov, by měli být řetězi ukované s popelem dubu.
Ano, tím nebezpečným popelem.
Ovšem já na tom byla ještě dobře, stejně jako Maja a Elena. Zatímco my tři byly řetězi okolo dubů obmotané kolem hrudi a ruk, Sophi do nich byla svázaná od krku až ke kotníkům.
Mít element síly má své pro i proti; tohle bylo rozhodně proti.

Znovu jsem se zavrtěla a tentokrát i zasyčela.
Nemohla jsem uvěřit, jak rychle uteklo těch pět dní.
Ještě před pěti dny jsme poprvé zkoušely své schopnosti.
Ještě včera se Elena učila vytvořit z prachu drobné tornádo, a taky, že se jí to povedlo, podle Maji na dvoustý čtyřicátý osmý pokus.
Vzpomínky z předešlých dnů se mi staly jedinou zábavou, protože všechna témata jsme dávno probraly.

Každý den to bylo podobné.
Ráno jsme vstaly; něco málo jsme se každá naučila.
Já většinou uklízela bordel, které ty tři během svých pokusů natropily, ale i to podle slečniných slov je velmi užitečné.
Maja zkoušela ovládat oštěp, šlo ji to už od pohledu velmi dobře.
Elena se učila mít klidnou mysl vždy, když chtěla použít svou schopnost. To bylo zase podle slečny v jejím používání elementu to nejdůležitější, jinak by se jí mohl mírný vánek proměnit v ohromný vichr.

A Sophi?
Sophi se musela naučit ovládat svou sílu a rychlost do určité míry, aby to nevypadalo podezřele. Ze začátku byla mrknutím oka na jiném místě, než předtím, jen o pár dní později se jí už dařilo svou rychlost mírnit.
A abych nezapomněla na slečnu Wiki.

Ta to vždy vše pozorovala s úsměvem na rtech.
Teď jsem na to mohla rovnou zapomenout.
Byly jsme svázané řetězi, které byly ukované s popelem dubu, a ke stejnému stromu nás i slečna právě svázala.
Teď už zbývalo pouze čekat.
I když jsem si v hlavě přemítala všechny vzpomínky, nemohla jsem zapomenout na Wikiné slova.
Úplněk je mocná věc. Dokáže vás zcela pohltit. Nebudete vědět kdo jste, co jste ani co děláte.
Snad to byl najednou mráz, co mi přeběhl po zádech.

Představa, že to co se ve mě uhnízdilo, to nade mnou bude mít plnou kontrolu, se mi nelíbila. Ale ono to zato taky nemohlo, za to mohl úplněk.
Úplněk vás zcela změní. Bohužel k tomu horšímu. Když vás to pohltí, dokážete udělat cokoli. Zvednout několika tunový náklad, ale i zabít člena rodiny.
Nemůžu přestat myslet na tu poslední část.
Nikdy bych nezabila člena rodiny, nikdy bych nezabila svojí mamku.
Nikdy.
Snad jediné, co mě uklidňuje je, že se to můžeme naučit ovládat. Že ,,to" budeme moci během úplňku držet v sobě.
A nikdy to nepustit ven.

,,Tohle. Není. Normální," zdůrazní každé slovo Sophi a upírá zrak na slečnu.
,,Ve vašem případě zcela normální," slečna se ani nenamáhala zvednout zrak od knihy, kterou měla rozečtenou a líně přetočí na další stránku.

Sophi se neubránila povzdechnutí a zase se všechno ponořilo do ticha.
Zase jsem byla se svými vzpomínkamy.
Před očima se mi jako film, promítaly cesty autem, kdy jsem se snažila neusnout.
Každý den byla cesta delší a delší, jelikož bylo každé stanoviště neboli předražený hotel či chata, dál a dál od Arcanumu.
A já se vždy držela představy tekoucí vody ve sprše.
Přesně tento vynález se mi stal v době úmrtí taťky nejlepším přítelem.

Dokázala jsem tam strávit hodiny, protože se v ní mé myšlenky vždy rozplynuly. Vždy sem tam zapomněla na to, jak mi říkával že mě naučí násobilku, že jednoho dne s ním budu jezdit na motorce a že jednoho dne budu nejslavnější malířka široko daleko.
A to vše se rozplynulo během jednoho momentu. Momentu, kdy nám domů přišel dopis.
Bylo mi jenom osum, přesto jsem ho nemusela ani číst, abych poznala, co na něm je.
Má mamka ho v záchvatu vzteku roztrhala na kousíčky, pamatuju si jak plakala a já si k ní přisedla, abych ji utišila.
Z mých ne zrovna šťastných vzpomínek mě dostala zachrástění řetězů. Bylo hlasitější než obvykle a jednoznačně pocházelo od Sophi, která se opět zavrtěla.