Není třeba mít u sebe ZLOSIN, život poskládal překážky na trasu sám. Bez dohledu farmaceutické společnosti se sirota vydala vstříc novým zkouškám - snaze vést spořádaný život, nebát se riskovat v hazardu firem, nebo se konečně poddat tomu, čemu osta...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Vím, že to asi není schůzka podle tvých představ, ale… alespoň to platí Tereza,“ prolomil to trapné ticho, občas přerušené spokojeným mlasknutím, Thomas.
„Aby taky ne. Ten chudák musel přijít až sem,“ poznamenal Newt s tak plnými ústy, že mu Thomas div rozuměl. „Prý chtěl tučný dýško.“
Thomas se zarazil. Chuck nikdy nic navíc nechtěl. Vše dělal z dobroty srdce a nikdy jim nic nezazlíval. Ani když si objednali pizzu pozdě večer – jednou až o půl jedenácté, když se koukali na mistrovství v hokeji –, ani nenaznačil, že by chtěl za to příplatek.
„Myslel jsem, že Chuck dýško nebere,“ zamumlal po chvíli a opřel se dlaněmi o stůl.
„Protože to Chuck nebyl,“ ozvala se ode dveří Tereza.
Ani si nestačil všimnout, že by někdo otevíral dveře. Už se stihla převléct do světle modrého svetru a džín. Byl o mnoho klidnější, protože takhle vypadala jako obyčejný člověk a ne jako šílená doktorka, co každou chvíli střídá nástroje, aby zjistila, kterým z nich se do těla dostane nejšetrněji.
Skryla ruce do kapes kalhot a houpavými kroky došla k nim. Na pizzu se ani nepodívala, očividně už byla najedená. Možná něco zakousla, když čekali na výsledek. Káva z automatu se nevaří tak dlouho.
„Neví se, co s ním stalo, ale prý se mu nedá dovolat. Alespoň co říkal ten nový. Adam,“ pokračovala, když se ujistila, že jí oba věnují pozornost. „Pánvičkovi prý taky vědět nedal.“
„To se mu nepodobá,“ zamručel si blonďák pod nosem.
Nemusel to ani říkat nahlas. Všem došlo, že se muselo něco stát. Pokud Chuck neodpovídal ani Pánvičkovi, byl buď zavřený v pokoji a skrýval se před celým světem, nebo se zdržel v nějaké cukrárně, kde ho unesli. Thomas se přikláněl k té druhé možnosti. Vidina brečícího, sotva dospělého kudrnáče mu vháněla slzy do očí.
Dál nikdo z nich nepromluvil. Thomas s Newtem dojedli poslední kousky již studené pizzy a odsunuli krabici na konec stolu. Tereza se opírala zády o stěnu a zamyšleně sledovala skvrnu na podlaze, jako by jí snad měla pošeptat odpověď na otázky, jimiž svou mysl trápila.
Celkově to nebyl zrovna povedený večer. Pizza sice byla fajn, ale představoval si něco jiného. Když už zanedbával svého spolubydlícího celých sedm let, chtěl mu to vynahradit, než bude pozdě. Doufal proto, že dneškem budou moct začít novou dráhu jejich postupně se vyvíjejícího vztahu.
Ale bylo už docela pozdě. Venku mrzlo a i do místností se skze okna vkrádala tma. Než opustili budovu ZLOSINu, táhlo na devátou hodinu večerní. To už i Tereza uznala, že je pro dnešek práce dost a že by si to měli nechat uležet v hlavě, než budou promýšlet, jak pokračovat.
Thomas ani Newt neprotestovali. Oba byli unavení z nedostatečně dobrého spánku, jelikož minulou noc byli nuceni strávit u Jeffa. Ten nikdy na pohodlí moc nedal a i jeho postel byla jen o stupeň měkčí než podlaha. A Thomas z ní měl rozbolená záda i teď.
