Hlavu má zvláštně protaženou. Bradu a čelisti úzké, zatímco její čelo je nafouklé, jako létající balón. Velké oči, mířící více směrem nahoru. Zorničky roztažené a obklopené sněhově bílou barvou. Nemá nos, jen kousek nad bradou je něco, co by měla být ústa. Malá černá díra. Drobná, ale viditelná. A v ní? Zuby? Jazyk? Kdo ví? Ona nikdy nemluví. Nejí. Nepije. Jen chodí nočními ulicemi tvého města s kapucí a hlavou sklopenou ke svým nohám. Vždy se zastaví u tvého okna, a nehybně do něj zírá. Mlčí, rukama se drží okenního parapetu a kouká. Prostě tam jen tak stojí, a její velké oči, ti vypalují díru do zad, zatímco spíš. Více než děsivě, působí prostě zvláštně. Jinak. Děsí tě to, že vlastně ani nevíš, co tě na ní tak strašně děsí. Nesnášíš, když se probudíš, pohlédneš do okna, a ona pořád kouká. Vítr si pohrává s její tmavou mikinou, ale jí je to jedno, je jako socha a oči má jen pro tebe. Vstaneš, a zatímco zatahuješ žaluzie, ona stále jen kouká, dokud úplně nezmizí za stínem tvého závěsu. Ráno se modlíš, aby tam už nebyla. A také že není, ale jakmile se setmí, víš, že tě v noci probudí ten stejný pocit. Pocit toho, že jsi pozorován, něčím zvláštním. Něčím jiným a odlišným. Pak vstaneš, možná se protáhneš a pohlédneš do okna. No a tam, tam bude stát ona.
Z pod kapuce na tebe zablikají obrovské bílé oči a tebou projede nepříjemná vlna zimy a pocit nejistoty.
Kdo Ona je? Proč tě chodí pozorovat? To netuším. Ale vím, že teď zrovna se na tebe s velikým zájmem a zatajeným dechem zase dívá.
