Duplikant

Kapitola Pátá

Ztichlý dům přivítal Dereka svazující prázdnotou, která mu i po tolika letech připadala atypická. Nikdy si nezvykl, že se vrací do tak dobře známých místností, kde na něj nikdo nečeká. Stalo se pro něj naprosto přirozeným, že dům je bezpečným přístavem dvou zamilovaných duší a přesně tak to mělo být. Když jeho žena zemřela, stala se pro Dereka celá stavba až příliš neosobní. Jako kdyby mu nikdy vůbec nepatřila, jako kdyby byl náhle každý kámen, každý kus nábytku, jinde než býval. Celá budova se přeskupila, a přestože každý kout náležel nějaké vzpomínce na ni, zdálo se, že obě věci – vzpomínka a místo – k sobě nepatří.

V čisté a uklizené kuchyni se rozezněl zvuk televize. Pokud Derek zrovna nepracoval, nedokázal snést ticho. Nemohl zůstat sám se svými vzpomínkami, potřeboval rozptýlení. I kdyby zprávy a pořady nevnímal, neobešel se bez zvukové kulisy, která by narušila jednolité ticho kolem. Ještě několik měsíců po té tragické události slýchával její hlas, jak volá jeho jméno. Ozýval se z obýváku, z kuchyně, ložnice či koupelny. Když sedával v tichém domě, slyšel ji. A s jejím hlasem přicházela nevýslovná bolest. Později se proti ní začal bránit puštěnou televizí či rádiem. Odháněl od sebe ten sametový hlas, který mu tolik chyběl, ale když jej slyšel, věděl, že není skutečný.

„Ředitel Global Medicaments, Daniel Lynch, dnes svolal mimořádnou tiskovou konferenci, aby obhájil jméno celé společnosti, stejně jako jméno své rodiny," poněkud zženštilý hlas zprávaře doprovázel Dereka po celé kuchyni, když si připravoval večeři.

„Setkání se účastnilo na třicet zástupců médií a zainteresovaných stran, konferenční místnost praskala ve švech. Daniel Lynch před všechny předstoupil se svou typickou sebejistotou, zdálo se, že se nachází v dobrém rozpoložení a místy si dovolil s reportéry žertovat. Jeho klid a rozvaha spojené s dobrou náladou zapůsobily také na celé osazenstvo a od prvotních přímých útoků se celé jednání přeneslo do přátelské roviny, kdy se média zajímala zejména o nejnovější pokroky celé společnosti."

Derek se usadil na vysoké židli u kuchyňského ostrůvku a pohledem na moment setrval na muži v obleku, který jako kdyby všechno hlásil přímo jemu. Poté už zanořil příbor do kusu masa a neubránil se vzpomínce na tvořící se lidskou tkáň; před očima se mu promítaly svaly, šlachy, spojené tkáně, které posléze pokryla bledá kůže, jemná a hebká, přesně taková, jakou miloval.

„Co říkáte na obvinění vašeho konkurenta, podle nějž provádíte testy, jež neschválila lékařská komora?" vypálila jedna z novinářek, která se rozhodla začít přímým útokem právě v době, kdy Derek debatoval s Maxem v jeho kanceláři nad posledními otázkami celého výzkumu.

Daniel Lynch stál v černém obleku za malým řečnickým pultem s průhlednou deskou, opíral se o něj rukama. Vyzařovala z něj sebejistota hraničící s arogancí, čemuž nahrával také jeho typický výraz. Ten, který byl tak často k vidění u vítězů. Dokonale upravený vzdoroval davu a při oné otázce nehnul ani brvou.

„Považuji je za naprosto bezpředmětná, zvláště od muže, který svou vlastní společnost drží nad vodou jen díky očerňování svých konkurentů," odpověděl Daniel s lehkým úsměvem na rtech. Nic jej nemohlo rozčílit.

„Sám jsem lékařské komoře nabídl možnost inspekcí v našich laboratořích. Proběhlo jich několik a žádné pochybení se neobjevilo. Jsem si vědom toho, že můj konkurent velmi rád těží z toho, že na ostatních ulpí nějaká špína, ale měl by si uvědomit, že tím ubližuje hlavně sám sobě. Má společnost prosperuje, vyvíjí se a stojí na pomyslné špici celého průmyslu. Můj konkurent na tom mohl být stejně, ale místo tvrdé práce se zabývá očerňováním jiných. Dělá to špatnou vizitku jemu, ne mé firmě."

„Nebojíte se, že stále se hromadící obvinění nakonec podkopou dobré jméno firmy a nastane neodvratný pád?" ozval se kdesi od stěny mužský hlas.

„Toho se opravdu nebojím," zasmál se Daniel a v sále to zašumělo překvapením nad takovou suverenitou, „dívám se na to z té lepší stránky. Čelili jsme mnohým obviněním, ale žádná se nikdy nepotvrdila. Za nikoho se neschovávám a vždy jsem se k problému postavil čelem. Přistoupil jsem na prohlídky, na každé možné prozkoumání toho, zda jsou naše výzkumy, postupy a produkty v pořádku. Nikdy nebyla zjištěna žádná závada nebo pochybení. Každé obvinění bylo vyvráceno, ovšem naši konkurenti se nás stále snaží očernit. Při vší úctě k nim, kopou si svůj vlastní hrob. Kdo bude více důvěryhodnější? Společnost, která je terčem útoků závistivé konkurence a všechna podezření vyvrátí, nebo společnost, která každého očerňuje a je to také jediný způsob, kterým na sebe dokáže upozornit?"

„Ty šmejde," ulevil si Derek polohlasem.

Sebejistota, příliš velké ego; nic z toho neznalo u Daniela Lynche mezí. Přestože právě tyto aspekty jeho osobnosti Derek potřeboval, zároveň jimi pohrdal. Nepřikládal přílišnou váhu tomu, že kdyby takový Daniel nebyl, sám Derek by velmi brzy skončil za mřížemi. Nepovolené testy a výzkumy lidské tkáně, stejně jako testy na samotných subjektech, to vše začínalo právě u Dereka. On však měl vyšší cíl, za který bojoval. Daniel bojoval pouze pro peníze.

V televizi to ihned zašumělo bouřící se směsicí hlasů, jak se každý dožadoval vyslyšení své otázky. Derek pomalu žvýkal sousto za soustem a už by televizi vypnul, kdyby se v záběru, několik kroků od Daniela, neobjevila drobná blondýnka s brýlemi na trochu křivém nose, svírající v rukou černé desky. Derek ztuhl v půli pohybu a očima zabloumal k mobilu, který ležel vedle něj na mramorové desce, tichý a nečinný.

Byl už natolik zmožený samotou, aby jí zrovna dnes večer zavolal? Sám jí odpoledne řekl, že má příliš mnoho práce, ale bylo mu více než jasné, že kdyby jí zavolal, Adeline by se nebránila. Avšak nebyla pro něj ničím jiným, než jen prostředkem, jak zase na nějakou dobu utišit své potřeby. Jeho srdce stále patřilo dávno ztracené lásce, o jejímž návratu byl skálopevně přesvědčen.

„Podle nedávných nařčení se ve vašich laboratořích provádějí nezákonné výzkumy, v nichž nejde pouze o zaměření, ale také o skutečnost, že jsou prováděny přímo na lidech, zejména na vojácích zraněných ve válce," reportéři z televize se opět přihlásili o slovo.

„Najděte si jakéhokoliv vojáka, kterého jen chcete, a zeptejte se ho na to," přerušil Daniel otázku dříve, než mohla být dopovězena, „jak jsem už říkal, v našich laboratořích proběhlo nespočet inspekcí, které neshledaly nic nezávadného. Kromě toho i samotná média pátrala po domnělých účastnících těchto domnělých výzkumů, vyzpovídala je a snažila se přijít na jakékoliv spojení s naší firmou. Všechna tato pátrání byla bezvýsledná, mám-li být přesnější, přinesla výsledek popření všech takových vykonstruovaných lží. Naši konkurenti se nebojí ušpinit si ruce, jen aby nás sesadili z vrcholu. Více než jejich urputná snaha potopit naši společnost mi přijde zajímavější, že nikdo nebere zřetel na to, jak marní svůj čas házením špíny na ostatní. To už podle všeho nikoho nezajímá, přestože já sám bych patrně nevložil svou důvěru do firmy, která si zajišťuje popularitu skrze očerňování konkurence."

Derek v rychlosti přepnul kanál, rozhodnutý zdržet se doma jen po nutnou dobu. V hlavě mu vyklíčil nový nápad. Podle všeho opět dospěl do stádia, kdy potřeboval někoho, kdo by mu porozuměl. A to byla jediná osoba na světě. Nebyl připravený zavolat Adeline a setkat se s ní, protože by zase musel čelit jejím nevyřčeným výtkám, že se nechová jako muž, který by měl o ženu zájem. On zájem neměl, ale něco takového nemohl Adeline říct. Stěží by jí mohl přiznat, že je pro něj jen nutným rozptýlením a nutným ukojením přirozených pudů. S takovou by se se zlou potázal.

Vždy, když se jeho už tak dosti mizerná nálada ještě zhoršila a více než kdy jindy potřeboval útěchu, mohl jít jen za jediným člověkem. Ačkoli byl Max jeho nejlepší přítel, přestože to byl pojem poněkud nejednoznačný, nemohl mu pomoci. Derek se musel vydat za jedinou bytostí na světě, která jej kdy chápala, poradila mu, uklidnila jej. Vnášela do jeho života mír a jen díky ní dával celý svět smysl.

Musel ji znovu vidět. Musel znovu spatřit svou ženu.