Příběhy z Temného hvozdu

8.

Byli téměř na jihu Temného hvozdu, když hrobové ticho narušil nelidský řev. Thranduil sebou nepatrně škubl a prudkým zataháním za uzdu zastavil svého jelena. Celá elfí družina napjala luky a zmateně se rozhlížela po obloze. Když se žádná hrozba neobjevila, sklopili luky k zemi a se zatajeným dechem se všichni podívali na svého krále. Ten se otočil směrem k Dol Gulduru. Té ohavné pevnosti, v níž se mělo podle Gandalfa znovu shromažďovat zlo. Poté se podíval na elfí družinu a v očích se mu mísil strach a nezměrná hrůza.

„Nazghûl," pronesl sotva slyšitelným hlasem. Elfové se na sebe nevěřícně podívali a začali si mezi sebou nervózně šeptat. Ten nejodvážnější z nich pobídl koně a mírným poklusem přijel před Thranduila. 

„Můj pane," oslovil ho s nejistotou v hlase a pokračoval dál„Nazgûlové byli přece z této pevnosti vyhnáni a spolu s nimi i zlo, které tam přebývalo a ničilo náš hvozd."

Thranduil na něj upřel svůj chladný pohled a s předstíraným klidem mu velmi neochotně odpověděl „Již tomu tak není. Zlo opět vylézá z prohnilých děr podsvětí a pohlcuje náš svět. Zanedlouho se Temný hvozd naplní temnotou, od které jsme ho očistili." Elf pomalu odstoupil vzad a Thranduil svoji pozornost znovu obrátil k pevnosti. Cítil, že je Legolas poblíž. Cítil i strach a bolest, která se nesla vzduchem spolu s pachem hniloby. Musel jednat. Aniž by se ohlédl na své elfí bojovníky, pobídl jelena a rozjel se do pevnosti.

Bylo mu jedno jestli ho někdo následuje. Jelen uháněl s rychlostí a lehce přeskakoval polámané stromy a skalky. Les začal řídnout. Už byli téměř u pevnosti, když v tom Thranduila  zachytila jakási lepkavá věc, kterou před tím nezaznamenal. Snažil se z ní vymanit, ale s každým pohybem se do ní čím dál více zamotával. Když se lépe rozhlédl, uviděl, že ta lepkavá věc není ničím jiným než, pavoučí sítí. S námahou vytrhl ruku z lepkavé sítě a uchopil do ní jeden z mečů. Stačilo pár seknutí a Thranduil s lehkostí dopadl na zem. Jelen již stál na všech čtyřech nohou, připravený k další jízdě. S elegancí se na něj vyšvihl a ještě před tím než vyrazil, se ohlédl. Rázem jakoby zkameněl. Po elfí družině nebylo ani stopy. Opodál uslyšel povědomé zvuky a cvakání. Jeho družina se zřejmě stejně jako on zachytila do pavučin. Neměli však tolik štěstí a pavouci je našli dříve, než se z nich stačili vyprostit. 

Možná jsou ještě na živu. Mohl bych se je pokusit zachránit, uvažoval Thranduil. Poté si vzpomněl na Legolase. I když mu na srdci leželo jen dobro svých poddaných, pro záchranu syna by udělal cokoli. I kdyby měl obětovat svůj vlastní život a zachránit tak Legolasův, udělal by to. Kdysi zavinil smrt své ženy. Nyní tu stejnou chybu neudělá. Už ne. Znovu pobídl jelena a s neuvěřitelnou rychlostí uháněl k pevnosti.

Tauriel se s velkým úsilím snažila posadit Legolase na svého hnědáka. Legolas byl bezvládný a pokaždé, když se ho pokusila vysadit do sedla se svezl nazpět, tak že ho musela v rychlosti zachytit, aby nedopadl na zem a neublížil si ještě víc. Moc času mu nezbývalo a Tauriel s každou minutou ztrácela naději na jeho záchranu. Na to, aby ho vysadila, by potřebovala alespoň jednoho pomocníka. Nikdo takový tu však nebyl. 

Položila Legolase opatrně do hebké trávy pokryté kapičkami rosy, naklonila se nad něj a začala zpívat smuteční píseň, kterou pěli lesní elfové při posledním rozloučením s umírajícím z jejich rodu. Při zpěvu jí po tvářích stékaly slzy a dopadaly na Legolasovu halenu. Legolas umíral a ona nemohla udělat nic pro jeho záchranu.

Když byla uprostřed písně, uslyšela za sebou lehké, ale poněkud svižné kroky. Než se stačila otočit a sáhnout si pro své dvě dýky, něčí ruka jí spočinula na rameni. Prudce sebou škubla, vyskočila na nohy a vrhla se na neznámého s dýkami v ruce. Neznámý ji ihned odzbrojil a s mečem přitisknutým na jejím krku, vystoupil ze stínu Temného hvozdu na měsíční světlo. Tauriel na něj oněměle hleděla. Stál před ní Thranduil a měřil si jí svým ledovým pohledem, z kterého se jí obvykle strachy roztřáslo celé tělo. Nyní však v klidu stála a hleděla mu zpříma do očí. Po chvíli sklopil meč, zastrčil si ho do pochvy a sklouzl pohledem k Legolasovi ležícímu v trávě. Tauriel by přísahala, že na okamžik zahlédla, jak jeho oči posmutněly a ramena mu klesla pod neviditelnou tíhou. Ihned se napřímil a posmutnělý výraz z jeho tváře zcela vymizel. Lehkým a váhavým krokem přistoupil ke svému synovi. Dřepl si do trávy a naklonil se nad něj tak, že mu jeho dlouhé téměř bílé vlasy zakryly obličej a ona nemohla rozpoznat, jak se právě tvářil, když se jí neobvykle nakřáplým hlasem otázal: „Myslíš si, že jsem zrůda?”

Ahoj všichni ❤️,
po delší době tu máme novou část. Kdo neviděl, co jsem psala na mém profilu, tak se tam prosím podívejte, aby jste věděli, proč teď vydávám nepravidelně. Jinak jsem se snažila, aby tato část byla delší a vynahradila vám to. Doufám, že se líbila 😘.

Žije ještě Legolas?

Proč se Thranduil zeptal Tauriel na tak neočekávanou otázku?
A proč mu záleží na jejím názoru?

To se dozvíte v příští části...