Mother Nature [Příběh První]

Kapitola 16.🌙

,,Proboha," vydechla jsem plná úžasu.
Už nějakou tu dobu jsme stály na parkovišti a jen tak tupě zíraly na obrovskou- co obrovskou- doslova gigantickou budovu se snad milióny okny a jednimi obrovskými dveřmi.
Byl to již týden, co jsem naposledy viděla slečnu Wiki a poslední zmíňku o ní.
Dopis.

S Rickym ani s dalšími pěti studenty, jsem se snažila udržet minimální oční kontakt, někdy to bylo z hola nemožné, ale přesně jak slečna psala- posledních pár dní jim a ani mě, nesvětélkovaly oči, ani energie, nebo náboj, už nebyla tak silná.
Nezapoměla jsem ani na zmínku o Conorovi a Anne-Marí, představovala jsem si je.

Jak vypadají?
Jaké asi mají elementy?
Co vše nám slečna nestihla povědět, nebo nám snad něco tají?
Zajímalo mě toho spoustu.
Jak se naučíme ovládat to světélkování?

Já stála před tou budovou nehnouc se z místa.
Byla jsem nervózní.
A ne jen já.
Ani jedna z náz nechtěla udělat první krok, bude to poprvé, co vstoupíme do nové školy, kde strávímé další čtyři roky.
Já věděla, že nás nečeká jen první vstup do nové školy, ono nás taky čekalo několik párů očí v nepřirozené barvě a tuny energie, které nás budou pohlcovat.
Kolik asi takových, jako my, je na škole, kdo všechno zažil to, co my zažíváme teď?
Bylo toho opravdu hodně na mě.

Já poznala, že to není jen nervozita, ale i strach.
Strach z té energie, strach, že se prozradím, že úkážu, že jsem silnější.
Já se dokonce bála i setkání s Conorem a Anne-Marí.
Co když uděláme špatný dojem?
Co když se jím nebudeme zamlouvat?
Co když?
Nevěděla jsem, kterému z těch věcí věnovat větší či menší pozornost.

,,Brokleyská střední," zašeptala jsem úžasem.
Ten nápis nad dveřmi, kterými chodilo spousty studentů, to prozrazoval.
,,Připravené?" zeptala se Sophi a pohlédla na každou z nás, dokud jsme všechny nepřikývly.

,,Tak jdeme na to," slyšela jsem, jak jsme se každá stihla ještě zhluboka nadechnout a vydechnout, než to byli rázné kroky, kterými jsme šly blíž k těm dveřím.
Málem mě to povalilo na zem, fakt že jo, ta energie do mě udeřila jako šílený vichr.
Přesto jsem musela jít dál, pamatovala jsem si cestu k nové třídě na zpaměť.
Jen díky množství času a málo aktivit jsem se musela pod tíhou všemocných otázek jakkoli zaměstnat.
A tak jsem se začala učit trasu ke všem možným třídám.
Přidala jsem do kroku. Energie zesílila, někdo na mě spočinul déle, než by bylo dobré.

Nechat hlavu skloněnou bylo nemožné, co chvíli jsem ji musela zvedat a kontrolovat cestu před sebou což znamelo zahlédnout i některé ty zářící barvy.
Byla to tmavě modrá skoro až černá, pak to byli žluté co se v polovině měnily na oranžovou, snad jsem i zahlédla zlatou; šla jsem dál.
Nezastavujíc.

Po pravé straně se mi naskytly dveře do šaten; okamžitě jsem je rozevřela a opřela se o skříňky v místnosti.
Musela jsem su dát pauzu.
Time-out.

,,Tohle je šílený," vydechla Elena.
,,To mi povídej," opřela se o skříňku vedle mě Sophi.
,,Já myslím vaše oblečení."
Co?
Co?
A ještě jednou co?!
Já tady brzy umřu na výbuch srdce a ona mezitím uvažuje nad našim oblečení?!
Věnovala jsem ji vražedný pohled, co vražedný.
Já se na ní dívala jako na dlouholetého nepřítele.
,,Co?!" vyjekla, když si všimla těch pohledů.

,,Maja vypadá, jako by chtěla kandidovat na místo prezidenta," spustila.
A musela jsem uznat její tvrzení.
Maja; bílá košile se zapnutými knoflíčky až ke krku, který lemoval límeček a kalhoty tmavé barvy.
Všechno to oblečení přitom nádherně kontrastovalo s jejími zrzavými vlasy spletené ve dvou copáncích a smaragdově zářivýma očima, které nevinně kmitaly po jejím oblečení a hledaly, co je na něm tak špatné.