Mother Nature [Příběh První]

Kapitola 17.🌙

Byla mi zima, čmelákový rolák nestačil na zdejší podzim, ale spíš to byla má nedočkavost- ani jsem si nezašla pro bundu, kterou jsem si dala do své nové skříňky.
Ale já se to snažila nevnímat, stejně to bylo napětí, co kolem kolovalo.
Naštěstí to byla Maja, která mi položila teplou dlaň na rameno a aspoň trochu mě zahřála- jedna z mála schopností, co Maja ovládala bez pomoci kopí.

Elena jen mlčky; se založenýma rukama sledovala basketbalové hřiště a procházející lidi.
Konec konců.
To jsme dělaly všechny.
Jen seděly a koukaly.
Zato Sophi se co chvíli ošívala, jako by seděla na špendlících a neuměla najít pohodlné místo.
To by ale stejně nenašla.
Jako jediná z nás si sedla na opěradlo lavičky, jako bych to už nečekala.
Plac to byl velký.
Škola měla dva zásadní východy, ten hlavní, a ten kterým jste se dostali na hřiště.

Kolem cestičky, která ze dveří vedla, bylo z jedné strany několik laviček a stolů, kam si většina studentů chodila sníst svůj oběd.
A z té druhé strany to bylo basketbalové hřiště, který měl z druhé strany menší tribunu, i tam se objevilo pár žáků.

Kdyby jste šli dál, narazili byste zřejmě na lacrosové hřiště s další už trochu větší tribunou, a nakonec to bylo fotbalové hřiště, které zakončovalo cestičku spolu s atletickým stadionem.
Zkrátka, bylo tady vše, co by taková prestižní škola potřebovala.

Město Brokley nebylo nejmenší a tak si škola- Brokleyská střední- mohla dovolit i nějaký ten luxus.
Ve kterém jsem se moc často nepohybovala.
Dávno už bylo po páté hodině, ale nikdo se k nám neměl.
Vždy se objevila nějaká dvojice, ta ale brzy zaměřila jiným směrem nebo si sedla na volnou lavičku.

Jednou to byla dvojice s černo vlasým klukem a hnědo vlasou dívkou, odbočili směrem k tribunám.
Pak to zase byla méně nápadná dvojice v košilích a kulatých brýlích; i ti ale zašli jinačím směrem.
A nakonec to byla dvojice dvou blonďatých studentů.
Čekala jsem, že budou jedni z těch, co se taky brzy otočí a vydají jinam, ale oni šli stále k nám.
Toho kluka, co šel po boku stejně vysoké dívky, jsem znala.

,,Sophi, není to ten kluk..." nestihla jsem to doříct.
Sophi se prudce zvedla a stoupla si před lavičku, jako by nás chtěla bránit vlastním tělem.
Byl to on.
Ten kluk, co pozoroval Sophi příliš dlouho na to, aby si ho všimla.
Ten kluk, co pod náporem silné Sophiny energie s třísknutím zavřel skříňku, a kdo ví, co by se stalo dál, kdyby jí Maja nezastavila.

A vedle něj kráčela přenádherná dívka.
Vlasy skoro až bílé s postavou drobnější, než já samotná.
Ale jejich oči- ještě předtím, než nabraly nepřirozenou barvu- byli tmavě hnědé a kontrastovaly s jejich bledou kůží a vlasy.
Sourozenci?

Šli bez pochyby k nám, vypovýdala o tom jejich sebevědomá chůze a pevné držení těla.
Na dívčině kamenném obličeji se oči začaly měnit do fialové a brzy i kluk po jejím boku ztratil svou hnědou.
Mé oči už dávno musely též ztratit zeleno- modrou.
Jak jsem litovala, že Maja sundala svou dlaň z mého ramene.

Přeběhl mi mráz po zádech.
Nevypadali, že by jim jakkoli chledné počasí dělalo problém.
Dívka- Anne-Marí zřejmě- šla pouze v kraťasových kšandách a triku.
A kluk- Conor- si vystačil s riflemi a trikem s krátkým rukávem.
Sophi si musela přešlápnout.
Nervozita se na ní podepsala.
Já sama jsem byla pěkně napjatá, ani jsem si nevšimla, kdy jsem se v sedu vzpřímila.
Rty měli stále stažené do úzké linky, když došli k nám.
Anne-Marí trochu naklonila hlavu, když si stoupla těsně před Soph, jako by věděla, že to je hranice za kterou může jít.

,,Jsem Anne-Marí, ale můžete mi říkat jenom Anne," usmála se a odhalila snad ještě víc než vlasy, bělejší zuby. Měla milý hlas.
Nesympatická?
Tsss.
Ona mi byla kurva sympatická.