Creepypasta at school | ✓

Epilog

Byl čtvrtek pozdní odpoledne. Nebe bylo plné mraků a všude tmavo. Všichni lidé byli v tomto sychravém listopadovém počasí zalezlí doma. Počasí přímo vybízelo k tomu se zachumlat oa peřiny a číst si. Všude by proto panoval klid, kdybychom se my neprocházeli po ulici, jakoby nám patřila.

Ten hluk se opravdu nedal přeslechnout, zvlášť Jane, která pošťuchovala a ječela na Jeffa. Klasika. Toby si povídal sám se sebou, občas reagoval na Hoodieho a Maskyho, kteří si povídali o všem možném. Suzy šla vepředu s Clockwork a Ben měl problém jim stačit a debatovali o videohrách. Eyeless Jack pojídal své milované ledviny. Nejvíce mě ale vytáčela Nina, kterou poskakovala okolo Jonathana a kterou jsem překřtila z Nina the Killer na Nina the Laver a hned se dozvíte proč (i proč Laver)...

Uběhla celkem dlouhá doba od bitvy, Dark Link neštval a dál oxidoval ve svém hradu. Za nějakou dobu od bitvy jsme se opět přestěhovali a my jsme logicky nastoupili na jinou školu. Tam začalo naše poslání chytání ubohých psychopatických duší a přesouvání je na správnou stranu. Hned první byl kluk jménem Jonathan a jelikož s námi Nina na naši akci nešla, hned jakmile s námi poprvé přišel Jonathan domů, byla unešená  a na nějakou chvíli dokonce přestala otrvovat Jeffa. Pak se někomu svěřila, že ho miluje. Takže proto Laver a proč Laver s A a ne s O? Protože ta chyba bije do očí stejně jako bije do očí Nina.

Mezitím jsme došli k našemu cíli, škole. Za pár dnů jsme se měli opět stěhovat, protože jsme pochytali plno lidí a už tu ani nebylo moc bezpečně. Ne, že bychom takhle zmasakrovali minulou školu, ale tahle škola byla a je opravdu děsná. A já mám navíc úkol (který jsem si zadala sama).

Ostatní utichli a vytahli své zbraně. Já jsem v mé zdravé ruce sevřela lžíci na zmrzlinu a druhou jsem si srovnala zástěru. Ano druhou. Po nějaké době se u nás zjevila osoba jménem Agnes. Ta je velice chytrá holčina a ona mi vyrobila protézu, která je úplně suprová a dokonale ruku vynahradila.

Vešli jsme do školy, poslední žáci byli ještě nejspíš ve třídách. ,,Udělejte jim, co chcete a sejdeme se doma," oznámila jsem a se smíchem jsem se rozeběhla k mému cíli. Za mnou se začal ozývat křik. Ach ten sladký křik...

Hned za rohem na mě doslova narazila jedna studentka. Znala jsem ji od vidění, ale nikdy jsem s ní nemluvila.

,,Ahoj má drahá," ušklíbla jsem se ironicky a vytáhla jsem nůž, kterým jsem jí hluboce zaryla nůž do břicha a trhem jsem jí ho rozpárala. Ona se za něj chytla, padla na kolena a snažila se svoje vypadající orgány narvat zpět.

To už jsem ale utíkala dál a nikoho jsem už nepotkala, nebo jsem potkávala mrtvá těla na zemi. Jednou jsem zahlédla i osobu narvanou do skříňky.

Přiběhla jsem udýchaná k tělocvičně. Rychle jsem se schovala za dveře, protože slyším hluk a otevírání dveří. Začala vycházet děvčata, skoro všechna vyšla a narazím poslední asi zbývající čtvrtinku, protože je tam chci zavřít, tudíž sebou tahnu dveře. Nikomu se proto nepodaří vylézt ven.

,,Klíče," řeknu klidně učitelce tělocviku. To ona byla můj cíl. To ona se ke mně chovala hnusně. Mlčky mi je podává a já vidím, jak se jí klepe ruka. Zamknu nás a já se konečně podívala na děvčata. Když mě uviděly, buď vyjekly, nebo se lekly a nedávaly najevo.

,,Zdravím osůbky! Nebojte, vám nic neudělám. Možná... pokud budete hodný," ušklíbla jsen se a ukázala prstem ke stěně. Všechny se tam vydaly až na jednu.

,,Noták, sedni a neštvi!" Ona zavřela hlavou. ,,Fajn," řekla jsem tiše a vydavám nůž. Ona na chvíli strne, ale hned už se snaží zdrhnout. Než však stačí udělat pět skokroků, vězním ji v sevření.

,,Víš, u mě se nevyplácí utíkat," řekla jsem a zabořila jsem lžíci do očního důlku. Holka zaječí, ale po chvíli už jenom chrčí krev, protože jsem jí podřízla hrdlo. Koukala jsem se, jak pomalu vykrvácela.

Holky se na mě zděšeně koukaly a z oči se jim koulely slzy. Ze zadu jsem slyšela, jak se ke mně blíží učitelka Stradtová. Otočila jsem se na poslední chvíli, ale už mě majzla florbalkou do hlavy. Zatmělo se mi před očima, ale nadále se usmívam.

,,Myslíš si, že budeš vypadat silnější, když budeš útočit zezadu?"

Ona přikývla a dál my tlačila rukojetí florbalky na krk. Bylo to nepohodlné (přeci jen když ležíte na zemi a na vás sedí ženská, která vás škrtí) a já jsem se začínala dusit. Podařilo se mi najednou uvolnit ruce a vyrazila jsem jí florbalku z ruky a kopla jí tím do rozkroku. Ona se svezla na bok a vypadala, že se brzo rozpláče.

,,Mě nikdo škrtit nebude!" vykřikla jsem na ni sípavě a poprve jsem jí flákla florbalkou. Ona vykřikla a já se zasmála. Takhle to šlo pořád dokola. Nakonec začala dokonce škemrat.

Byla na pokraji smrti, lapala po dechu. ,,Říkala jsem ti, že se pomstím. A ty sis myslela, ze ne! A víš co? Ty přece nemusíš vidět..." S těmito slovy jsem jí vyškrábla oči a ona už nemohla nic dělat.

Přemýšlela jsem, co s ní. Respektive, jak ji nazdobit. Našla jsem dva pingpongové míčky a podařilo se mi je narvat do prázdných oči. Pak jsem v kabinetě tělocviku našla sešívačku, kterou jsem jí na hruď přišila papír se školní docházkou a známkami. Rovnou jsem z kabinetu i sebrala červenou fixu a zakroužkovala moje jméno. Ještě jsem jí ohla jednu nohu, kterou měla zlomenou boucháním florbalky. A pak už jen stačilo jí pověsit rukama za kruhy a vytahnout ji do vzduchu a bylo hotovo!

Promnula jsem si ruce nad tím, jak jsem to geniálně vymyslela, ale hned mě to přešlo, když jsem se podívala na ubulený holčičky. Ještě jsem měla čas, tak jsem vzala provaz a děvčata vyvedla na takový balkon na fandění.

,,Kdo chce jít první?" zasmála jsem se. Nikdo samozřejmě nechtěl. Zamračila jsem se a hnedka popadla osobu na kraji. Přivázala jsem jí obě ruce a takhle jsem pokračovala se všemi na jednom provaze. Některé jsem přivázala za nohy.

,,Tak teď překročíte to zábradlí a já vás ňák uvážu a zůstanete tak viset do příjezdu někoho, nebudete ječet, jinak vám skončí kudla v krku!"

Zavázala jsem je a dole jsem se stačila jenom ohlédnout, protože zarachotily dveře. Jedna z nich ale zavolala o pomoc a po chvilce zde byl druhý krvavý vodopád. Já jsem se, jak se patří, rozloučila a zdrhla oknem.

Ve zprávách pouštěli masakry ve škole a i výpovědi přežitých. Když ale ukázali fotku z tělocvičny všichni mi potom doma uznale gratulovali. Teď jsem se ale koukala na televizi v domě mé drahé učitelky tělocviku a po fotografii tělocvičny její manžel zařval naposled...

Dámy a pánové, přeji hezký den! Nemohu tomu uvěřit, ale dopsala jsem tohle. Konečně. Omlouvám se, že to tak trvalo, ale buď jsem si na to nevzpomněla, nebo jsem neměla čas. Hodně času taky zabralo učení do školy (a že to za to stálo, je zde možnost, že budu mit samý) a návštěvy doktora. Každopádně se to lepší a leden bude úplně super, protože se jeden týden budeme učit, pak se jede na lyžák, pak pojedu na dovolenou a pak bude nějakej projekt a pak je únor. Je tedy možnost, že se mi podaří přepsat CP at school a možná i dokončit When I sleep a pokračovat s Under the government. Tak se mějte hezky a hezký Vánoce!