Avengers v ČR [FF]

11. Žárlivý plášť a ofiko Avenger

Rychle jsem k zraněnému skočila. ,,Ehm, to vypadá zle," vypravila jsem ze sebe. Nejhorší zranění, co jsem kdy zažila, byla zlomená ruka, a to jsem to prosím nemusela nijak zvlášť řešit. Steve na nás zamrkal. ,,Sakra, zašpiním si oblek... To je jedinej, co tu mám," zachrchlal a já se hystericky zasmála. ,,To je to poslední, co by tě teď mělo trápit!"

Loki si serval plášť a snažil se s ním zpomalit krvácení. ,,Rychle, musíš mu nějak pomoct," zkousl si ret. Zhluboka jsem dýchala a snažila se zahnat paniku. Opodál se ozval dusot nohou, zbytek Avengers už přibíhal. ,,Já nikoho, kdo umí léčit, neznám!" vyjekla jsem.

Ozvaly se přidušené výkřiky. ,,Co se stalo?!" vyjekla Sis a vrhla se za Stevem. ,,Musíme ho nějak vyléčit! Je to vážný!" vyhrkla jsem. ,,Tak si vypůjč něčí schopnosti-" ,,Ale čí?!" začínala jsem hysterčit. Krve na zemi bylo neuvěřitelné množství. Stevovi už jí asi moc nezbývalo, čas se krátil a vypadalo to, že jeho život závisí na mě.

,,Altair," vyhrkla Lucy. ,,No?" vzhlédla jsem nechápavě, ale ona zavrtěla hlavou. ,,Ne, ne, myslím tu vymyšlenou Altair!" upřesňovala. Svitlo mi. ,,Myslíš, že to bude fungovat?" zapochybovala jsem. ,,To je jedno! Zkusit to musíme!" odsekla Panda. Zkousla jsem si ret. ,,Tak jo," polkla jsem a představila si známou, mnou vymyšlenou vlčí tvář.

,,Loki, řízni mě," oslovila jsem Lokiho, který mačkal do rány na Stevově boku svůj plášť, teď už úplně rudý. Pohlédl na mě ve stylu Jednoho krvácejícího už tu máme a bohatě nám stačí. ,,Prosím!" naléhala jsem. Pokrčil rameny a vytáhl dýku. Skoro nepostřehnutelně jí přejel po mé dlani. Ani jsem si toho nevšimla, ale krev tekla a to bylo dobře.

Nechala jsem ji skapat Stevovi do pootevřených úst a modlila se, aby Meserati fungoval i na fiktivní postavy. Podle toho, že Steve se zakuckal a chytil se za bok, evidentně ano.

,,Fuuu..." zaklonila jsem se a tiše děkovala všemu možnýmu i nemožnýmu, co má na tomhle úspěchu authorský práva. Asi sedm minut jsme čekali, než se Stevovo zranění úplně zahojí. Pak se mátožně posadil a promnul si čelo. ,,No do háje, to bylo nechutný," zaklel a my se museli ulehčeně zasmát.

,,Málem jsi tu vykrvácel, ty pako," okřikl ho šťastně Tony. ,,No jo, no... Ale ten oblek je zničenej!" zavrčel a zkoumal roztrhanou a krví zčernalou látku. ,,Pfff, zabalili jsme ti náhradní." mávl rukou Bruce. Steve si viditelně oddechl. ,,No aspoň že tak," zazubil se a začal se hrabat na nohy.

,,Ten čokl zmizel, co?" podotkla Aria. Loki přikývl a smutně si prohlížel krví zničený plášť. ,,Další červenej pláštík do party," poznamenal a hodil si ho přes ramena. Přísahala bych, že Stephenův červený plášť se na nového soka žárlivě podíval, teda kdyby měl oči.

,,Jo. Anubis je fuč." zavrčela Sis. Evidentně egypťanovi vyhlásila krevní mstu. ,,Příště si s ním popovídá ten druhej chlápek," řekl temně Bruce. Tasha ho vzala kolem ramen a on ji také objal. Steve držel rameno Sis, a řekla bych, že jen kvůli slabosti to tak úplně nebylo.

,,Dobrá. Každou chvílí sem přijede policie a tak dále, a my musíme zmizet. Navrhuju jít zpátky k letadlu a najít nějaké bezpečnější místo, kde zůstaneme a promyslíme, co dál." zavelel Steve. Nikdo neodporoval, co jiného teď taky dělat, že? Takže jsme se volným, ale svižným krokem vydali k lesu. Teda, všichni kromě Tonyho, Lucy a Ariy, kteří letěli se svýma hračkama. Stejně se ty dvě musí naučit, jak ta věcička funguje.

Asi po půl hodině jsme to zaparkovali ve skalkách obklopených lesem. Cedule varovala před nebezpečím padajících kamenů, takže jsme doufali, že sem nikdo nepoleze. Bylo to tu nepřehledné, tajemné, perfektně ukryté a na každém kroku jste mohli hodit držku, jak jsem zjistila, sotva jsem vylezla.

Se zavrčením jsem se vyškrábala na nohy. Stephen, Tasha a Aria už tahali z letadla velké nepromokavé plachty, ze kterých jsme chtěli na rovném plácku bez šutrů udělat veliký přístřešek připomínající stan. Bylo celkem náročné ho sestavit a ještě těžší bylo najít rovné, dlouhé a dostatečně pevné kusy dřeva na podepření. Ale asi po dvou hodinách už se tu skvěl obrovský stan s dřevěnou konstrukcí a před ním navíc plápolal veselý ohýnek. Tábořiště jak z foglarovky. I když po něm by asi nepobíhali severští bohové a Iron Man.

Vlezla jsem dovnitř. Bylo tu nazelenalé šero, protože maskáčová plachta zkreslovala sluneční paprsky. Uvědomila jsem si, že poslední dny je mnohem větší chladno, rozhodně ne takové tropy jako předtím. Byla jsem za to vděčná, můj novej vohoz celkem dost hřál.

Ozvalo se zabrnění a Avengers znělka. Pár lidí se uchechtlo a já vytáhla z kapsy mobil. Volala mi máma. Zvedla jsem to a přiložila mobil k uchu, následně jsem ho však šokem málem pustila.

,,Zlatíčko! Proboha, jsi naživu! Viděli jsme s tátou ve zprávách, co se stalo, mysleli jsme, že vás to zasypalo... Jste s holkama v pořádku? Co se stalo? Kde jste? Okamžitě pro vás jedeme!"

V hlase jí zaznívala úleva, ovšem přímo křičela. ,,Pššš, mami, uklidni se. Jsme všechny živé a zdravé, neboj... Je to dobrý..." utěšovala jsem ji, dokud se neztišila alespoň na hlasitost rockového koncertu a ne řvoucího Hulka.

,,Prosím tě, nejezdi. Já... Nevěřila bys mi, takže ti nic vysvětlovat nebudu. Ale teď... Teď k vám nějakou dobu nemůžu - ani holky se nevrátí domů. Promiň mi to. Miluju tě, pá." Než se stačila začít vyptávat a protestovat, zavěsila jsem. Zhluboka jsem vydechla a pomalu schovala mobil do kapsy.

Teď je ze mě oficiálně Avenger.

Omlouvám se terysekh, že kapitola vyšla dneska a ne včera, jak jsem slibovala 😅

Takže, co říkáte na vývoj situace? A otázka do komentářů... Co byste dělali, kdybyste měli přívěšek Meserati? XD