My criminal boy/ L.T.

48. Kapitola

29. prosince, sněživé ráno

I když jsem si nemohla dát šálek lahodného cappuccina, protože mi to Jane zakázala, pořád jsem stála na roztřesených nohou pomalu vycházející z koupelny s žaludkem na vodě. Dala bych cokoliv za jeden šálek kávy. Byla jsem unavená a vyčerpaná z předešlé noci, kterou jsem celou prozvracela – ačkoliv jsem zvracela jenom žaludeční šťávy. Prohrábla jsem si tři dny nemyté vlasy a šla směrem do "mého pokoje". Hned jak jsem za sebou zavřela dveře, padla jsem unaveně do dek. V sobě už jsem měla několik prášků, ale stejně mi nemohly. Budík na nočním stolku ukazoval 7:13, 29 prosince. Už to jsou čtyři dny, co tady pobývám. Chtěla jsem odtud vypadnout. Jít pryč, abych jim tady neoxidovala vzduch, ale vždycky, když jsem už byla připravená k odchodu s kufrem v ruce mě zarazili a stáhli zase k sobě.

Abych se trochu uklidnila, zhluboka jsem se nadechla, prudce vydechla a přetočila se na bok. Byla jsem asi hodně naivní, když jsem si myslela, že těhotenství je jedno z nejkrásnějších věcí na světě. Co když, jsem udělala chybu... Co když... jsem si to měla vzít...

" Ach bože přestaň" okřikla jsem hlas v mé hlavě, který mi vnucoval ty příšerné myšlenky. Kdybych šla na potrat mohla bych být s Louisem a ostatními... Kdybych si to nechala vzít, neměla bych takové problémy...

" Ne" okřikla jsem se znovu, chytla se za hlavu a vyhoupla se do sedu. Zblázním. Nemůžu na tohle myslet. Vždyť jsem ho opustila kvůli tomu. Chtěla jsem si to nechat. Pořád si to chci nechat. Možná budu mít někdy slabé chvilky, jako je tahle, ale musím jít dál. Musím jít dál už jenom kvůli mému nenarozenému dítěti. Už kvůli sobě. Chtěla jsem zadržet slzy, jenž se mi tlačily do očí, ale nakonec, navzdory všem protestům v mé hlavě jsem jim nechala volnou cestu. Nejdřív jen tak klouzaly po mých tvářích, pak se k nim přidaly mé přidušené vzlyky. Brečela jsem do peřin, tiše vzlykala, abych neprobudila rodinu, která mě nechala u sebe. Nechápala jsem to. Svůj život jsem nikdy nepochopila. Vlastně jsem nikdy nepochopila samu sebe.

Potom, co jsem se uklidnila jsem rychle usnula. Měla jsem pocit, že jen chviličku spím, ale když jsem se probudila kvůli nějakému hluku, budík na stolku ukazoval 11:17 . Chvilku jsem se převalovala v posteli než jsem nakonec vstala. Oblékla jsem na sebe svetr a tepláky než jsem vyšla z pokoje a šla po schodech dolů do kuchyně, kde už Jane dělala oběd.

" Ach, Rose" vydechla nadšeně, když mě spatřila. " Jak si se vyspala?" Povytáhla své tenké obočí usmívající se.

" Dobře" zalhala jsem, přešla k lince a začala pomáhat s obědem. " Ehm.. Jane, chci se tě na něco zeptat" špitla jsem.

" Povídej drahoušku, jsem jedno velké ucho"

" Víš, nemohla jsem spát z mých myšlenek. Pořád jsem si říkala, že kdybych.... Kdybych šla na potrat-"

" Rose na to už nikdy nemysli!" Vypískla náhle Jane a vystrašeně se na mě podívala. " Na to prosím už nemysli. Bylo by to strašně sobecké, kdybys to udělala. Ten kluk, který ti zlomil srdce, ten si tě už nezaslouží. Jsi strašně statečná, že jsi od něj odešla, když chtěl po tobě to nejhusnější, co na světě existuje. Rose" vzala mě za ruku, jenž pevně stiskla. " Zvládneš to" podívala se mi do očí, s láskou, upřímností. Pokývla jsem hlavou. Jane se jemně usmála a pak si mě přitáhla do objetí. " Všechno bude dobré. Pomůžeme ti" hladila mě konejšivě po zádech, tiskla si mě ke svému tělu jako má matka, když jsem byla smutná. Dlouho jsem tam tak stáli a objímali se. Cítila jsem teplo, pozitivní energii vyzařující z ní. Chtěla jsem se jí pořád držet a už nikdy nepustit.