Tolikrát jsem upadla a musela vstát.
Tolikrát jsem říkala, že se nesmím vzdát.
A teď sedím a přemýšlím, kde zmizelo to milé děvče,
Které ani... nedospělo ještě.
Vystavená životu, takovému jaký je,
Se vyrovnávám se zlem, které je uvnitř mě.
Je těžké vyrovnat se s takovou mocí,
Zvlášť, když mi nemůže nikdo pomoci.
Všechno se opakuje, všechno jak deja vú.
Už jen přemýšlím, kde se i to poslední světlo ve mně zatmaví.
Kdy se zase objeví moje temné stránky?
Pak už se ale nedostanu zpátky...
Topím se v pocitech zklamání.
K čemu je mi moje nadání?
K čemu je mi to jaká jsem?
Když se mnou lidé hází jednou tam a zase sem?
ČTEŠ
Matoucí dušička
PuisiSbírka krátkých básní, k jejichž tvorbě mě inspirovaly vlastní pocity, které ne vždy zaváněly pozitivitou...
