,,Miluju tě." rozléhá se mi v uších jako zvonění pardubického kostela.
Horko, pot, který stéká po kůži dvou nenasytných bavičů. Pár nedočkavých rtů, tisknoucích se k sobě. Polibky mají hořkou příchuť odloučení. A taky Becherovky.
Dvě těla zmítaná chtíčem. Dvě duše proklané nožem jménem žal.
A pak temno.
~ 17.7. 2018, 6:32, Lány~
Probudila mě migréna. Pokusil jsem se otevřít oči, ale pulzující bolest vystřelující do týlu hlavy mi v tom značně překážela. Jak jsem přicházel k sobě, známá hořká pachuť natráveného jídla v mém hrtanu nabývala na intenzitě- spolu s pocitem kompletního zmatení. A možná také pochopení.
Zjištění, že ležím úplně nahý v neznámé posteli, bylo ještě více šokující.
Wow, mám úplný okno. Za dobu mého dospívání a let na gymplu jsem už několik pořádných kocovin protrpěl, ale tohle, tohle je teda síla.
Pohledem jsem provrtával strop.
Po chvíli jsem se snažil zvednout, ale bolehlav opět udeřil a já bolestně svraštil obočí.
Co se to sakra stalo.
Pokusil jsem se obhlédnout terén, ale nic ve mně nevyvolalo vzpomínky z předešlé noci. Nic mě nepřiblížilo zjištění, kde to právě, k čertu, jsem.
Jediné, co by mohlo možná trochu o lecčem napovědět, bylo moje oblečení naházené na hromadě.
Oblečení naházené na podlaze v pokoji, který připomínal víc nějaké luxusní sídlo než nějaký vykřičený hotel.
A taky roubík na mém krku.
Do prdele.
A. Do. Prdele.
Myšlenky se mi náhle rozběhly jako sportovci na pražském maratonu a hlavou mi začaly probíhat různé katastrofické scénáře. Byl jsem v Íránu, usnul jsem na letišti, zaspal jsem letadlo. Ale ještě nikdy jsem nepanikařil tolik, jako tehdy.
A tenhle proud zastavilo až rázné zaklepání na dveře a zapraskání v pantech.
