Don't take it personal

Medvídek

Od chvíle, kdy jsem zjistil, že Kate s největší pravděpodobností Dereka denně dopuje tou drogou, jsem byl posedlý myšlenkou utéct. Byl jsem prostě přesvědčen o tom, že to tak je. Že ta droga má jen krátkodobou působnost. A byl jsem rozhodnut tuhle informaci předat ostatním. Jen jsem netušil jak. Musel jsem se odsud dostat stůj co stůj. Tohle byly od té doby mé jediné myšlenky. Neustále dokola jsem si lámal hlavu nad tím jak z tohohle pekla utéct. Ta myšlenka mě doslova pohltila. S ní jsem se ráno probouzel a s tou samou myšlenkou jsem usínal. Někdy jsem tedy spíš upadal do bezvědomí. Ani za poslední dobu jsem neměl šanci moc utišit svůj hlad. Krmili mě jen dostatkem jídla, abych přežil. Tedy řekl bych, jen živořil. Ovšem moji pozornost za posledních několik hodin získal i Derek. Už nevypadal tak mimo sebe jako předtím. Už nevypadal jen jako bezduchý robot, co plní všechny povely svého majitele. A co bylo nejdivnější, jeho oči sice stále plápolaly nenávistí, ale teď nebyla mířená pouze na mě. Jakoby nenáviděl všechny okolo. Možná to byly jen účinky delšího užívání té drogy. Ale pro mě to teď nebylo prioritou. Tou byl můj útěk a ten musel být úspěšný.

...

Byl jsem si jistý, že už je to několik hodin, možná dokonce i více jak dvanáct co se v mé kopce ukázal jeden z mých věznitelů naposledy. Měl jsem tedy možnost chvilku v klidu přemýšlet. A hlavně se důkladně porozhlédnout po tom sklepení. Jediný možný únik byl dveřmi, kterými sem vcházeli Cruzovi pomocníci. Jenže jsem neměl nejmenší tušení, co za nimi je. A to mě děsilo. Kdybych za ně mohl alespoň trochu nakouknout. Chvílemi jsem se snažil soustředit na poslech, kdyby někdo šel. Mohl bych podle jeho kroků nebo ozvěny alespoň maličko odhadnout jak je to za dveřmi situované. Jenže nikdo nešel. Trvalo to hodiny a nikde nikdo. Nechápal jsem to. Například ten Damon si nenechal ujít ani jedinou příležitost mě obdarovat svými zvrácenými choutkami v trýznění. Ale teď nic. Začínal jsem mít podezření, že se Cruz i s celou jeho smečkou zfetovaných vlkodlaků přesunul do jiného úkrytu a mě tu nechali mému osudu. Tak či tak, mé šance na to, že mě přijde někdo jen tak zachránit byly mizivé a já v něco takového odmítal jen doufat. Pomalu mě znovu začala zmáhat únava, když mé uši zbystřily. Z venku jsem zaslechl pomalé a dost tiché kroky. Ovšem byly sebejisté. Mé podvědomí tušilo, komu ty kroky patří. Jen moje hlava si to nějak nechtěla připustit. Během několika dalších okamžiků se dveře otevřely a mezi nimi se zjevil Derek. Jeho obvykle několikadenní strniště bylo delší. Určitě se neholil minimálně měsíc. Předtím jsem to vlastně ani nepostřehl nebo jsem to jen úspěšně přehlížel. Pomalu se rozešel směrem ke mně. Očima jsem začal rychle těkat po celém jeho těle, jestli nezahlídnu nějakou zbraň, kterou se na mě chystá použít. „Nepřišel jsem ti ublížit. Dnes ne." Zareagoval, když si všiml mého zmateného pohledu.

„Tak proč tu jsi?" Zachraptěl jsem tiše.

„Smrdíš a mně už to šíleně vadí. Cítím to až u sebe v pokoji." Odpověděl mi nevrle.

„Tos mě přišel postříkat kolínskou?" Zeptal jsem se přiblble.

„Ne, nejsme ve středověké Francii. Nebudu tě polívat parfémem. Chci tě vykoupat a převléct do něčeho, co na sobě nemá stopy moči." Řekl prakticky bez emocí a začal mi odemykat pouta.

„To se nebojíš, že uteču?" Podivil jsem se.

Derek se hlasitě uchechtl. „Sotva se držíš při vědomí a ruce máš skoro odkrvené z toho, jak je máš neustále nahoře. Neudržíš ani čajovou lžičku déle jak dvě vteřiny. Nemůžeš mi utéct." Dál už jsem nic nenamítal. Měl pravdu, a když moje levá právě odpoutaná ruka klesla podél mého těla, měl jsem pocit jako bych byl pouze hadrová panenka, se kterou si teď Derek může dělat, co jen bude chtít. Derek odpoutal i mou druhou ruku a já se mu vysílením sesunul do náruče. Byl to tak zvláštní pocit. Zase jsem cítil jeho vůni z tak těsné blízkosti až mě to děsilo. Ta vůně byla stále stejná. Stále stejně krásná. Ale musel jsem v sobě potlačit všechny svoje pocity, všechny emoce. Nemohl jsem mu ukázat svou náklonnost k němu. „Seš na tom ještě hůř, než jsem si myslel." Povzdechl si Derek a vyhoupl si mě do náručí. Věděl jsem, že až se dostaneme za dveře mé cely, budu mít nejspíše svou jedinou a neopakovatelnou příležitost si prohlédnout další prostor téhle budovy, tedy pokud to vůbec budova byla, a tím získat i potřebné informace, které se mi budou hodit pro můj útěk. Ovšem Derek měl pravdu, byl jsem velmi zesláblý a být opět tak blízko člověku, který mi po mnoho let poskytoval tak silný pocit bezpečí, způsobilo, že než jsme vyšli ze dveří, tvrdě jsem usnul.

...

Znovu mě probral až pohyb mého těla. Tedy spíš pohyby, které hýbaly s mým tělem. Bylo to zvláštní, tak povědomé... Tak bezpečné. Ale i když moje smysly po tolika dnech strádání a mučení byly nastaveny okamžitě být ve střehu, únava se na mě podepsala až příliš. Byl jsem jako v mlžném oparu a vnímal vše tak napůl. Byl jsem při vědomí, a přesto spal. Netušil jsem, jestli si budu potom pamatovat, že se to opravdu stalo nebo si budu myslet, že to byl jen sen anebo si to nakonec nebudu vybavovat vůbec. To už se mi také stalo, že jsem byl tak ospalý a s někým mluvil, aniž bych si to druhý den pamatoval. Ale uvažovat nad tím zda si to budu pamatovat, jsem vydržel jen chvilinku. To co se odehrávalo, mě strhlo a já nemohl jinak než jen vnímat ty doteky teplých a silných rukou. Byly to Derekovi ruce. Ty ruce, které se mě dotýkaly milionkrát předtím. Ruce, které mě objímaly ve chvílích štěstí a konejšily, když mi nebylo dobře. Tentokrát však nedělaly nic z toho. Ale i tak to bylo úžasné. Derek mě totiž odnesl do koupelny a tam ze mě začal pomalu a se značnou jemností svlékat ty smradlavé špinavé šaty, které jsem na sobě měl od chvíle mého únosu. Mezitím stihl ještě pustit vodu, která protínala celou jinak tichou místnost svým typickým buchotem do dna vany. Když byla vana z poloviny naplněná, Derek zastavil vody a smočil do ní ruku. Poté se obrátil ke mně a opatrně vzal mé již zcela nahé tělo do náruče. Byl to nepopsatelný pocit. Najednou jakoby z něj už nevycházela nenávist ke mně, spíš něco jako... lítost. Nechápal jsem to, ale byl jsem moc unavený na to, abych nad tím přemýšlel. Pomalu začal moje tělo ponořovat do horké vody. Mým tělem projela příjemná vlna tepla, jakmile jsem se ocitl z větší části ponořený do vody. Bylo to tak opojné, tak příjemné. Kdyby měl Derek v tomto momentě v úmyslu zákeřně mě napadnout a zabít, neměl bych šanci ani pípnout, jelikož moje ostražitost se nejspíš odplavila s nánosem potu, prachu, moči a krve z mého těla. Potom vzal Derek mycí houbu a nanesl na ní pořádnou dávku gelu. Během mžiku mi s houbou jezdil po mokrém těle. Měl jsem chuť se ho zeptat proč je ke mně tak jemný, když by mě mohl jen hrubě a necitlivě vydrbat. Nakonec jsem ten okamžik nechtěl ničím pokazit. Ne ani tak proto, že bych snad doufal, že se do mě Derek znovu zamiloval nebo si dokonce vzpomněl, kým byl a jen jeho hanba mu brání to přiznat. To ne. Byl jsem jen vděčný za tak důstojné a jemné zacházení s mou osobou po tolika dnech. I když jsem tady v tom pekle přišel i o ten neskrytější kousek důstojnosti, tohle bylo alespoň jednání s člověkem. S člověkem, který je tomu druhému roven. A s tím pocitem, který jsem nedokázal vlastně ani pojmenovat jsem pomalu zavřel oči a nechal Derekovi ruce dál bloudit po mém těle.

...

Znovu jsem otevřel oči, až když můj nos nasál omamnou vůni. Vůni tak známou, tak příjemnou. Vůni, která ve mně vyvolávala hřejivý pocit. Na mžik jsem úplně zapomněl na dění posledních dnů, vlastně i týdnů. Na ten maličký okamžik jsem měl dojem, jako bych se jen probudil ze zlého snu. Jenže moje mysl během chvilky dokázala rychle všechny tyhle pocity potlačit a já se vrátil do kruté reality svého věznění. Ale ta vůně, ta vůně to musel být jedině... Haleův mix. Úplně jsem vystřelil do sedu, když jsem si uvědomil, že ta vůně, kterou jsem cítil, patří mému nejmilejšímu jídlu. „Páni, ty musíš ale hlad." Uchechtl se Derek.

„Nejedl jsem už dlouho." Odpověděl jsem tiše a trochu nabručeně se špetkou výčitek. Okamžitě jsem si začal v duchu nadávat, že jsem se neovládl a byl drzý. Teď si Derek klidně může rozmyslet, jestli mi dá vůbec najíst anebo mě uhodí. Nestalo by se to poprvé od chvíle, co jsem zde. Proto jsem i rychle sklopil oči. Teď jsem to možná celé pokazil. „Promiň já..." začal jsem ze sebe soukat.

Během chvilky mi Derek přiložil ukazovák na rty. „Ššš... Nemáš se zač omlouvat." Řekl tiše a jemně mě uchopil za bradu, kterou pomalu zvedl. „Jsem si vědom toho, co jsme ti provedli. A taky proto od tebe chci pomoc..."

Je to až k neuvěření, ale dopsala jsem další kapitolu! :D Sice měla být původně delší, ale když jsem psala ten konec, najednou jsem měla pocit, že tady bych to pro tentokrát měla nechat. Za poslední rok se moje aktivita tady na Wattpadu dost snížila, já vím a omlouvám se, ale pár věcí se v mém životě změnilo a mám teď stále nějak míň a míň volného času. Doufám, že vás to neodradí a vydržíte u mých povídek dál. ;)