You are my new family?! |MenT|

23.

,,Co to děláš?" zašeptal Adam a otevřel oči. ,,No, já, nic..." ,,Proč si sahala na moji knihu, Carr?'' ,,No, shodil si ji, jen jsem ji zvedala." ,,Jak dlouho tu už sedíš?" ,,Chvíli." ,,Proč si přišla? Kde je Tonny?" ,,Já, ani nevím proč jsem přišla. Tonny šel dolů." posadil se na postel a zachumlal se do deky. ,,Je mi zle..." zašeptal tiše. Otevřeli se dveře a my oba nadskočili. Byl to Tonny a jako na zavolanou nesl paralen a vodu. Já se s Adamem rozloučila a odešla zpátky do kuchyně. Zastavila jsem se ve dveřích, když jsem si všimla Martina s čelem položeným na desce stolu. ,,Marťo?" oslovila jsem ho potichu. ,,Nech ho, Carr. Spí." vylekal mě Štěpán z gauče, na jeho nevyslovenou prosbu jsem se posadila vedle něj. ,,Ty jsi nepil?" ,,Tak dal sem si, ale s rozumem." ,,Jak dlouho už tady leží?" ,,Dlouho." společně jsme si povídali, smáli se a já si to moc užívala. On mi zrovna vyprávěl nějakou historku, když mi nevědomky položil ruku na stehno. Když si to uvědomil, ruku dal pryč, zrudnul a začal drmolit omluvu. Jen jsem se mu zasmála a uklidnila ho, že mě to nijak neurazilo. Spíš naopak, potěšilo. Na to zrudl ještě víc a v podstatě utekl k sobě do pokoje. Jen co se za ním zavřeli dveře, propukla jsem v záchvat smíchu. Musela jsem ale přestat, protože Martin u stolu začal kňourat, ať jsem potichu. Šťastná jako blecha jsem se odebrala k sobě do pokoje. Honza pořád spal, tak jsem si lehla zase k němu a usnula taky. Vzbudilo mě, jak se začal vrtět. ,,Hmmm, Carr?" ,,Ano?" ,,Jak dlouho jsem spal?" podívala jsem se na hodiny, 7:56. ,,Hodně dlouho. Už je večer." protáhl se a pomalu vstal z postele. ,,Carr?" ,,No?" ,,Ty budeš ještě spát?" ,,Ne." společně jsme sešli dolů a posadili se ke stolu. Honza chvilku pozoroval Martina, pak se na mě otočil a řekl: ,,Myslíš, že je OK?" ,,No, spí čelem na desce stolu...jo, určitě je OK." za chvilku přišel i Tonny, podíval se na Marťu, ušklíbl se a lehce do něj kopl. Když Martin nereagoval, podíval se na nás a s větou ,,Tak já ho uklidím." ho vzal do náruče a odnesl pryč. Když přišli, mimo Marťu, všichni, dohodli jsme se na večeru u filmu. Někdo seděl na pohovce, někdo v křesle a někdo na zemi, ale nakonec jsme koukali. Dvojčata společně seděli mezi křeslem a gaučem a tiše si šeptali. Radek nakonec odešel k sobě, a křeslo zůstalo volné. Přemýšlela jsem, že bych si tam sedla já, když se ozval Adam: ,,Lidi, můžu si sednout do křesla, protože Tonny je úchyl?" a ten na to reagoval jen uraženým: ,,Hej!'' se smíchem jsme mu to dovolili, ale stejně v tom křesle nakonec seděli namačkaní oba.
Lucy