Addicted [KOREKCE]

#7. Pal's true face

,,Ukážu ti tvůj... pokoj." nabídne se zrzka a dovede mě několika chodbičkami kamsi vlevo od hlavních dveří, kde se nachází schody do patra a pod nimi jsou další dveře, akorát mnohem silnější a nejspíš i odzvučené a opatřené nějakým speciálním hlídacím systémem. Když je Natasha s úděsným skřípěním otevře, naskytne se mi výhled na příkré schody, vedoucí do tmy.

,,Trochu to drhne o podlahu, ale s tím snad problém nebude, ne?" koukne na mě, jen trhnu rameny a váhavě svůj ukazováček nasměruji do prázdné temnoty, jako kdyby mi ho něco mohlo ukousnout.

,,Nebudu spát, doufám, v rakvi. Jsou hrozně nepohodlné." pronesu a ignorujíc její překvapený pohled se vydám vstříc tmou zahalenému sklepu, hádám. Když se mi však, pomocí Palova částečného nočního vidění, podařilo nahrabat vypínač, žasla jsem.

Tohle, až na ten nevyvětratelný odér a mírný chlad, sklep vůbec nepřipomíná. Stěny jsou sice kamenné, ale udržované, nedrolí se a nikde není vidět žádná plíseň, krápníky, ani vícenohá havěť. V pravém rohu se tyčí menší dřevěná skříň, přibližně mně do pasu. Naproti ní, na druhém konci, jsou do zdi přidělané poličky - znovu ze dřeva - s až překvapivě dost knihami. 

Uprostřed toho všeho stojí dřevěná postel s šedým povlečením, která celému pokoji dominuje. Po mé levé straně se nachází ve stěně zabudovaný menší krb s nějakým krytem, aby se kouř nedostal do místnosti a ještě o kousek dál stůl se židlí, ze stejného materiálu jako všechen ostatní nábytek.

Za béžovým závěsem se mi podařilo objevit malou koupelnu, spojenou se záchodem. Aspoň se nebudu muset dělit s ostatními o takové osobní prostory. mávnu nad tím spokojeně rukou a znovu zapátrám kolem.

K mému lehkému poklesu nálady jsem došla zjištění, že tu není okno. Ale s tím se snad smířím, když tu nebudu muset trčet dvacet čtyři hodin denně. Můj společník by bez sluníčka dlouho nevydržel.

Pomalu se usadím na kraj postele, abych si vše znovu prohlédla z jiného úhlu. Ať už je Tony jakkoli nerudný a divný, jedno mu neupřu a to smysl pro dokonalou sladěnost. Po chvíli zkoumání všech možných i nemožných koutů mého nového pokoje, se vyškrábu po těch hrozných schodech zase nahoru a rozhlédnu se, kde všichni jsou.

,,Asi si šel každý po svém..." zamrmlám, když nikoho nevidím a rozhodnu se znovu najít kuchyň. Z těch šoků a uspávadla mi vyschlo v krku. Místo toho se však nějakým zázrakem dostanu na terasu na opačné straně domu, než je ta u příjezdové cesty. 

Rázným krokem se tedy rozejdu kouknout po okolí, ale to bych nebyla já, kdybych se nepřizabila na schodech a nevzala pochopa na měkkou a na krátko posekanou trávu, kterou je 'zahrada' pokrytá.

,,Opatrně!" vyhrkne někdo a pomůže mi vstát. S prskáním pár nehezkých frází ve španělštině, se pokusím dostat zelenou a hnědou barvu ze svých kalhot. Bohužel neúspěšně. Následně zvednu hlavu a kouknu na muže, co mi pomohl - je to ten blonďák.

,,Díky." zamumlám.

,,Není za co. Ale dávej pozor, nechceme, aby ses zmrzačila." pronese s mírným úsměvem. Alespoň někdo je tu dobře naladěný.

,,Nebojte, tuhle práci přenechám vám." zabrblám a znovu věnuji smutný pohled svým kolenům.

,,Ehm, jo, dobře. Jsem Steve Rogers." zamluví trapnou chvilku, která pro něj nastala a natáhne ke mně ruku.

,,Veronica Jonesová." přijmu ji po chvíli váhání.

,,Nevíš, Steve, kde najdu kuchyň?" blonďatá ochota mě navigovala tak dlouho, dokud to nevzdala a nedovedla mě tam osobně, kde mě následně opustila a odešla si asi podle jeho slov házet na koš.