Cesta za Pánem zla

4. Serena

Když se mladá žena před Peterem zhmotnila, instinktivně začal couvat. Dívka se chápavě usmála.

„Vítám tě, Petere, na našem panství. Ve svých nejlepších letech zde bylo mnoho kouzelníků a čarodějek a nebylo to tady tak smutné.“

Peter se konečně vzpamatoval a promluvil.

„Kdo jsi? Nebo spíš co jsi zač a jak krucinál znáš mé jméno?!?“

„Správná otázka, Petere. Dovolil mi tedy, abych se představila. Jmenuji se Serena. Jsem jedna z žen umučených Lordem Voldemortem.“

Nechala Petera vstřebat tuto informaci a ve chvíli, kdy se nadechoval, aby promluvil, ho jen zarazila rukou a sama pokračovala.

„Chápu tvé zmatení a taky jsem si plně vědoma toho, že ještě zbývá odpovědět na druhou otázku. Jistě jsi si již domyslel, že jsem duch. A tvé jméno? Před tím než jsem byla definitivně zavražděna jsem měla vidění. O tobě a o tom co jsi zde přišel hledat.“

Peter na ni vytřeštil oči a schoval hůlku.

„A to zde čekáte na mě? Celou tu dobu?“

„Ano Petere, od své smrti zde čekám na tebe. Za to co mi provedli by měli krutě trpět, ale úkolem tvé dcery je tomuhle zabránit a proto ti chci pomoci. Je zde spousta informací, které mohou být prospěšné. Pokud tvá dcera uspěje a já o tom nepochybuji, změní minulost a tím i budoucnost.“

V Peterových očích se objevilo pochopení. Věděl co mu tím říká. Když se změní minulost, ona nebude umučena. Povzdechl si a promnul si kořen nosu. Cesta, kterou sem absolvoval byla vyčerpávající a toto překvapení, byť bylo vlastně příjemné, už na něj bylo přece jen moc. Byl hladový, unavený a teď i zmatený. Serena ovšem byla velmi vnímavá osoba.

„Máš za sebou náročnou cestu, následuj mne prosím do jídelny.“

Vydala se do hloubi domu a Peter šel za ní pomalým, znaveným krokem. Když vešli do kuchyně, musel se pozastavit nad tou nádherou. Vše bylo světlé a veselé, přesto honosné. Obrazy plné zeleně a krásných krajin osvětloval osmiramenný zlatavý lustr. Uprostřed stál stůl o dvaceti místech, který byl bez jakýchkoliv úprav na dřevě. Serena jej s úsměvem pozorovala.

„Jednoho dne to bude i tvým domovem. A věřím, že se ti zde bude líbit.“

Na stole se objevilo jídlo, za které by se nemuseli stydět ani v Bradavicích. Peter neváhal a zasedl. Pak ovšem stočil pohled k Sereně, která jeho nevyřčené otázce porozuměla.

„Víš, že jako duch nejím. Nechám tě o samotě a připravím tvou komnatu.“

Opět se rozplynula a Peter, ač měl spoustu otázek se pustil do jídla. Jakmile se pořádně posilnil, talíře zmizely a objevila se Serena. Beze slov ji následoval do horního patra, kde byl jeho pokoj. V duchu se opravil, honosná komnata. Jen co ulehl do postele, okamžitě se ponořil do spánku. Serena jej ještě chvíli pozorovala a pak zmizela.