Mother Nature [Příběh První]

Kapitola 23.🌙

Elena

Přes okna do pokoje prosvítalo světlo zvenku; osvětlovalo mi celý pokoj.
Sluneční paprsek se odrážel od největšího poháru na poličce z loňského roku.
Stáčel paprsek přesně o 90° do prava, kde se na druhé straně začal odrážet o zrcadlo.
Jo, tohle jsem dělala, když jsem se nudila, nebo byla nervózní.
Teď jsem to mohla přikládat té druhé věci.

,,Ne, trochu vedle," zamumlala jsem si pro sebe, když jsem se snažila nasměrovat další pohár.
Sluneční paprsky se vždy stáčely jinam podle toho, kolik bylo zrovna hodin.
,,Á hotovo," zajásala jsem a zvedla se z pokleku, když se mi podařilo z paprsku vytvořit něco, co se lehce podobalo trojúhelníku.

,,Někdy mě napadá, jestli jsme my dvě ze stejné rodiny," hlas patřil mé sestře, která se opírala o rám dveří.
Nemyslela to tak, že by říkala: páni, nechápu jak to můžeš vypočítat. To bych nikdy nezvládla.
Pche.
To by neřekla ani kdyby jste ji daly poukázku na nákup jeden z jejich oblíbených obchodů.
A že jich měla spousty oblíbených.
Ne, myslela to stylem: jak můžu být a něčím takovým příbuzná.

,,Máš tu návštěvu," prohodila nakonec, když jsem se pouze zamračila a naznačila ji, že dnes nemám náladu na to se hádat a postrkovat.
Vedle ní se ve dveřích objevil Conor.
,,Ahoj," řekl rozpačitě a popravil si popruh na batohu, který mu visel jen přes jedno rameno.

,,No... já vás nebudu rušit," usmála se úlisně moje sestra a pomalu se odlepila od rámu.
Pochopila jsem, jak to myslela.
Bohužel mi to pro jednou zase myslelo trochu pomaleji, a než jsem k ní stačila dojít, ztratila se v chodbě a pak už šly jenom slyšet její rychlé kroky a zabouchnutí dveří.
Třískla jsem svými dveřmi.
Často jsem si říkala, že se nesmím nechat vytočit.
Taková Maja by se na ní ještě zvládla usmát, často jsem ji obdivovala, jak měla na vše trpělivost.
Ale já Maja nebyla.

,,Staré spory?"
,,Spíš nové a nové," otočila jsem se, když mi došlo, že mám návštěvu.
Nervózně jsem si popravila neviditelné záhyby na triku.
Výjimečně jsem si vzala na sebe místo mini kraťasů dlouhé tepláky, které jsem našla v mámině skříní.
V té své bych je hledala marně.
Nechtěla jsem, aby to vypadalo tak, jak to myslela má sestra.

,,Toho si nevšímej," dodala jsem okamžitě, když mu pohled padl na pohár na zemi.
Všiml si taky propojujících se paprsků mezi zrcadlem a dalším pohárem.
Docela se mi ulevilo, když si uvolněně odfrkl a jeden z jeho koutků se mu zvedl.
Nedocházelo mi, jak Anne a Conor nemůžou být dvojčata.
Blonďaté skoro až bílé vlasy, bledá pleť a úlisný zvednutý koutek- byli dokonalé kopie.
Až na jednu zásadní věc.
Svaly.
A perfektně uplý triko.
To má všechny trika tak upnuté?!

,,No... takže, co kdybychom se do toho pomalu dali," postavila jsem pohár, který stál na zemi, na skříň k dalším.
,,To všechno je z matiky?" koukal na mě s povytažením obočím.
Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem přikývla.
Chvízdl.

,,Tak to seš drsná."
Uvolněně jsem se zasmála.
,,Možná i ty vyhraješ nějaký pohár, až tě naučím ty menšiny."
,,To si nemyslím."
,,Dobře," připustila jsem a dala si uvolněný pramen za ucho.
,,Tak možná jedničku z testu."
,,To si nějak věříš," vytáhl si z batohu sešit.
,,Já si věřím vždy, když jde o matiku."

Hannah

,,Mami? Jsem doma!" zakřičela jsem jako obvykle, abych zjistila, jestli je doma i ona.
Někdy se stávalo, že mamce náhle zavolali z nemocnice, protože měli málo doktorů a hodně pacientů.

,,Ahoj! Hannah? Pojď jsem prosím," poznala jsem mamčin hlas a vydala se za ním do obýváku.
Hned po příchodu jsem spatřila svou mamku; vysoká, štíhlá blondýnka s milým úsměvem, který tvořil často i mě úsměv jen tak, když jsem ji viděla.
Věk se na ni už podepisoval, naznačovalo to hlavně pár vrásek. Přesto byla krásná.

,,Chtěla bych ti někoho představit," rozšířil se ještě víc její úsměv.
Trochu jsem nakrčila obočí.
Hm?
,,Jé velmi hodný a přátelský."
Vůbec se mi to nelíbilo.
A to tento rozhovor teprve začínal.
Co jsem chtěla na světě ze všeho nejvíc?
Aby jsme byly spolu jen my dvě- já a mamka.

Nechtěla jsem, aby si našla přítele; nechtěla jsem, aby si našla náhradu za taťku.
Vím, zním sobecky.
Ale já nechtěla patřit někomu cizímu.
A nechtěla jsem, aby moje mamka patřila někomu cizímu.
Patří mně a taťkovi, a toho nebude nikdo nahrazovat.

,,Je velmi dobrý posluchač."
Co?!
Ne! Ne, ne, ne, ne...
,,Určitě budete dobří kamarádi."
Ne, nebudeme. To ti můžu garantovat.
Nebudu se kamarádit s nikým, kdo bude muž ve středním věku a bude sedět v našem obýváku.

,,Počkej dojdu pro něj, už se na tebe jistě těší, vykládala jsem mu o tobě."
Panebože- vlastně, Arcanume, já vím, že se asi o mně nezajímáš, ale opravdu by mi teď pomohlo, kdyby si mi dal nějakou zvláštní moc, jak toho člověka nebo koho- vymazat ze světa.
Odříkala jsem si v hlavě přání a doufala, že mi Arcanum snad alespoň jednou pomůže.

,,Představuju ti našeho nového kamaráda," usmála se mamka a koukala do své náruče, kde byla... kočka?
,,Svatý Arcanume, díky," vydechla jsem trochu víc nahlas a položila si ruku na srdce.
Právě jsem prodělala infarkt.
Vážně myslím, že jsem k němu neměla daleko.

,,Co?" nechápala mamka.
Pozdě jsem si uvědomila, co jsem vlastně nahlas řekla.
,,Ehm... Arcanume díky za tuhle přenádhernou zrzavou-" kočka v maminčině náruči na mě zaprskala a pokusila se mě chňapnout packou, kde se objevily drápy.
,,-kočku," ta zrzavá věc vyskočila z máminy náruče a schovala se do rohu místnosti.

To si děláte...
Mé klení přerušil zvuk drnčícího telefonu z kuchyně. ,,To snad ne," povzdechla si mamka: ,,a já si už myslela, že budu mít dnes klidný večer," s těmito slovy se ztratila z obýváku.

Vjela jsem si prsty do vlasů. Tohle se nemělo stát, pomyslela jsem si. Ta zrzavá věc v rohu pokoje na mě stále prskala a ježila. Okamžitě jsem si vybavila první den ve škole- na tu silnou energii. Úplně mě to tehdy odrovnalo, ani jsme nedokázali dojít do třídy bez toho, abychom se neschovali v šatně. Kdybych nebyla člověk, ale kočka, vypadala bych v ten moment přesně jako zrzoun.

,,Zlato, volali z nemocnice, že měli hromadnou bouračku- nevím, jak dlouho se tam zdržím- na stole máš peníze, tak si něco objednej. Já letím," dveře se zabouchly. Až na zrzka- který ještě neměl jméno, ale to vyřeším později- jsem osaměla. S pohledem upřeným do rohu, jsem sjela na gauč.
,,Máme menší problém."

Ejjjj, furt žiju.xd
Po delší době jsem tu zas něco napsala, každopádně, na kočky moc upřímně nejsem (radši psi xd), ale chtěla jsem, aby se to tu trochu rozveselilo. :D

Tak zatím zdar. :D
MouchaForever