Jsou všude...

1.kapitola dopis

A máme tu další den. Otevřela jsem oči podívám se na hodiny a co nevidím 7:05 normálně vstávám okolo 6. Jakto že mě nevzbudil budík..? A kde vlastně je? Podívám se na noční stůl kde normálně bývá, nic jen nějaký papír a na něm matčino písmo. Nějak sem si toho nevšímala to budou asi nějaké úkoly co mám udělat atd. Ale když se tak na to dívám tohle asi nebude dopis s úkoly. Podívám se na něj a vidím:
Almara Hovno Oliva Jih. Co to má být..?  A ty velký písmena toho je tu víc počkat neznamená to něco.? A pak mi to došlo celý dopis je takhle lehce zašifrovaný..!?  Takže stálo tam: Ahoj Nami (moje jméno) díky za vše ale už mě nejspíš neuvidíš odešla sem z tohoto světa    (začaly mi téct slzy)  nehledej mě, ve sklepě pod pytlem s pšenicí máš asi 150 korun kup si lístek a nějak dojeď ke strýcovi čeká na tebe s láskou matka..
Co..?  To..?  Má být..?  No dobře matky přání výplním.. 

                    Cesta

Po koupení lístku sem se připravila na dlouhou cestu "šalinou" kterou jsem jezdívala docela často do školy.. Počkat..! No jo a co škola!  Ve škole mě to sice nebavilo ale i tak jsem měla dost dobré hodnocení co se týče chování, pozornosti, prospěchu a aktivity. Nojo no s tím už je asi konec protože jak znám strýce budu mu úplně ukradená...
Z takových to myšlenek se mě probudilo takové až moc podezřelé zakašlání a pak sem si začala všímat že jedu v "šalině" skoro sama, seděla jsem úplně u okna někde v prostředku a okolo mě stálo asi pět divných chlapů oblečených do černého a netvářily se zrovna nějak přátelsky. V tu chvíli mi proletělo několik myšlenek na způsob kam sem se to kur*a dostala. 
Začala sem se trochu bát ale naštěstí pro mě za hlásily zastávku mého výstupu. Opatrně sem se zvedla že teda půjdu ale on si dupl a já zajela zpátky na sedačku.  Bála jsem se jich. Naštěstí zrovna přistoupil nějaký starší pán tak 75 let..?