Zákon smečky: tvrdé začátky [PROBÍHÁ PŘEPIS+KOREKCE]

6. Kapitola ✅

Sojka se probudila jen aby jí paprsky právě probuzeného Slunečního psa pošimraly po čumáku. Právě svítalo do nového dne. Blaženě se natáhla a nechala to teplíčko proniknout až do konečků jejích prstů, protože po noci byly zkřehlé a prochladlé. Tuhle ranní chvilku si nehodlala ničím zkazit.

Ve vzduchu visel pach deště, který se nejspíš prohnal táborem v noci, ale teď už nepršelo. Zbyla jen rosa voda naprosto všude, kam se jen mohla dostat. Koutkem přivřeného očka Sojka zahlédla Borku, jak se v tom mokrém nadělení vyvaluje. Ale v doupěti bylo pořád útulno. Byla za to vděčná.

Nebe bylo modré a skoro bez mráčku. Nový den volal pozitivní energií a ona, navzdory příjemnému doteku slunce, nechtěla už déle čekat.

Sojka otevřela oči a vyšvihla se na tlapky. Jak dlouhá tak široká se protáhla a vyloudala se z doupěte.

V zápěstí zjistila, že téměř všichni už se po dlouhé deštivé noci probudili. Fenka zahlédla Sviště, jak obíhá do lesa vykonat svou ranní potřebu a Borku, která se ještě stále válela v trávě. Tak krásné ráno už dlouho nezažila.

Ani si neuvědomila, že na ulehčení jí nejspíš přidává i fakt, že už se nemusí trápit neznámém obestřeným okolo jejího otce. Nyní znala pravdu. A i to jí podvědomě zvedlo náladu.

Pohlcená kouzlem onoho rána se líným krokem vydala opačným směrem než Svišt, avšak se stejným záměrem. Jakmile vyřeší svoji ranní rutinu, půjde si s někým popovídat. Dnešek k tomu prostě přímo vybízel.

Jakoby i sám les oplýval štěstím. Ptáci štěbetali jako diví a vůně zde byla opojnější než kdy dřív. A od zelených lístků se v kapkách rosy odráželo zlato, které světu rozdával Sluneční pes.

A tudíž si snad každý dovede představit, jaká na ni padla tma, když se do tábora vrátila a veškerá pohoda toho dokonalého rána byla z čista jasná minulostí. Pokec budu muset asi odložit, blesklo jí hlavou, než na ni plně dolehla celá situace.

Trhla sebou, když spatřil Praha, velice opatrně se krčícího pod zlostným pohledem Bety. Bílá fena, jejíž kožich naprosto kontrastoval s energií, která z ní sálala, si své postavení viditelně užívala a podle všeho byla připravená jejího bratra pěkně zšikanovat

Co se zase děje? Pomyslela si zoufale Sojka. A kam se podělí to dokonalé ráno a nebeský klid..? S povzdechem svraštila obočí, vtísnila sedo hloučku psů a protlačila se dopředu, přičemž se musela těsně otřít nejmíň o tři kožichy. Když stanul vepředu, unaveně spustila. Už i ten pocit vyspání je fuč...

"Beto? Omlouvám se, ale smím se zeptat co Prach udělal?" Optala se s neblahý svrběním na ocase, jakmile bělostnou psici spatřila.

Beta po ní švihla pohledem. "Prach byl na hlídce a necítil nic." Svou odpověď spíš zabrblala skrz sevřené čelisti, jak nebohého hlídkaře propalovala pohledem, který by snad dokázal leknout i rybu.

Sojce jaksi unikla pointa jejího vysvětlení. "Ehm... no a?" Naklonil hlavu na stranu a lítostivým pohledem zavadila o svého bratra. Já tě z toho dostanu, říkaly její černé oči.

"Byla jsem se v noci napít k jezeru a do nosu mě udeřil tak silný pach vlků, že jsem se lekla, jestli náhodou nežijí pod vodou!" Obořila se na fenku Beta a odfrkla si. "Jak mám důvěřovat své smečce, když nedokaze ohlídat ani vlastní tábor!"

"Omlouvám se Beto ale přísahám, že jsem hlídkoval pečlivě!" Dušoval se Prach a drmolil jedno slovo přes druhé, jen aby ji vše vysvětlil a zmírnil její hněv. Marně.