Duplikant

Kapitola Šestá

Výšková budova společnosti Global Medicaments patřila k těm místům, která žila i v noci. Prosklená fasáda odhalovala okolnímu světu, kde se pracovalo i v době, kdy už na město padla tma. Z mnoha oken se linula záře stropního osvětlení, zejména pak z kanceláří. Firma se stala útočištěm pro ty, kteří se neměli ke komu vracet domů, ať už měli důvod jakýkoliv.

Derek nepatřil k té početné skupině zaměstnanců, kteří o své blízké přišli vlivem svého přílišného pracovního nasazení. On býval tím šťastlivcem, který dokázal skloubit pracovní i osobní život, a přestože si tyto jednotlivé složky čas od času překážely, soužití s jeho ženou bylo harmonické. A stejně jako ho před deseti lety táhla právě ona domů, dnes to byla opět ona, kdo jej táhl zase do práce. Život se pro Dereka stal jedním velkým, dosti nevydařeným vtipem.

Na zpustlém venkovním parkovišti před budovou stálo pět opuštěných aut a Derek k nim přidal to své. Když mířil přes betonový plac ke vchodu, zrak mu padl na parkovací místo, jež neslo cedulku se jménem Daniela Lynche. Chlívek zel prázdnotou. Ředitel společnosti byl špatný kapitán; vždy svou loď opouštěl jako první a Derek by se nedivil, kdyby zmizel s prvním záchvěvem neúspěchu, aby tak zachránil své jméno. Jenže právě sám Derek byl tím, kdo měl zajistit, aby se něco takového nestalo. On neměl selhat, nesměl. Měl přinést společnosti slávu a peníze a Danielu Lynchovi neotřesitelnou pozici nejen ve světě, ale také v jeho historii. Sláva, uznání, peníze. To všechno pro Dereka nemělo žádný význam. Tím nejdůležitějším pro něj byla jeho žena.

S dobře skrývanou dychtivostí dospěl až k otáčivému vchodu do budovy. Skleněné panely se v pomalém rytmu točily pořád dokola. Derek si nepamatoval, zda někdy celý mechanismus viděl v klidu. Rychle se protáhl skrze ztenčující se škvíru, aby nemusel čekat třeba jen o půl vteřiny déle. Když šlo o ni, nedokázal čekat, přestože přečkal už deset let. Další paradox jeho života.

Vstoupil do rozlehlé prázdné haly, v níž zářilo tlumené světlo namodralého odstínu, jež obstarávala stínítka v tomto barevném tónu. Na levé zdi z bílých panelů visel obrovský obraz samotné budovy. Pod ním se táhl dlouhý pult recepce a zpoza něj se k Derekovi zvedla velká hlava nepravidelného tvaru připomínající žalud. Vrátný ospalým pohledem pozoroval nově příchozího, ale i tak se v jeho tmavých očích odrážela bystrost. Kdyby šlo o někoho nepovolaného, byl připraven vyskočit z místa a uchránit okolí stůj co stůj. Když se však rozsvítila zelená na kontrolním stanovišti, kde Derek přitiskl svou visačku ke skeneru, vrátný se upokojil a zase obrátil svou pozornost k novinám.

Prověrka druhého stupně umožňovala Derekovi vkročit na místa, kam se řádoví zaměstnanci nikdy nepodívali. Dveře a výtahy zajištěné bezpečnostními opatřeními v nich vzbuzovali úctu a zároveň bázeň. Přáli si, aby se jednoho dne vypracovali na takovou pozici, která je vpustí do toho neuvěřitelného světa, kde se odehrávalo všechno důležité. Derek patřil k malé skupině předních výzkumníků, jež vedla jednotlivé sekce a neměla přístup jen do míst, která patřila striktně pouze řediteli firmy. I tak ale Derek věděl, že Global Medicaments skrývá tolik tajemství, jež by nedokázal rozluštit ani on, protože by se k nim zkrátka nedostal. Daniel Lynch si své pracoviště hlídal a co někdo neměl vědět, to zkrátka nevěděl. A nepomohla by mu v tom ani vysoká prověrka.

S myšlenkami upínajícími se k těm jediným dveřím, které ho zajímaly, nastoupil Derek do výtahu. Kovové dveře se za ním zavřely, ostré světlo jej přivítalo pořádným bodnutím do očí. Ozvalo se cinknutí a kabinou se rozezvučely tóny nastavené melodie. Připomínalo to spíše hotel, ne výtah té nejúspěšnější firmy na poli medicíny a farmacie. Derek stiskl tlačítko a na podlouhlém displeji vedle vyskočilo varování; sestup do podzemních laboratoří vyžadoval prověrku. Tu Derek měl a naučeným pohybem přiložil ke skeneru svou visačku. Zářivě rudá se záhy změnila v zelenou a výtah se dal do pohybu. Klesal.