Tvůj konec je Azkaban [HP FF]

1.kapitola - Nádraží Kings Cross

Tlačila jsem svůj vozík po nádraží Kings Kros, moje bílá kočka s černými fleky ležela na mém oranžově křiklavém kufru. Moje věci vypadaly jakoby se už už měli rozsypat po nástupišti. Já v Moje sestra vypadala, jakoby jezdila na jednorožci. Smála se, tlačila svůj vozík, jako kdyby tam vůbec nebyl, divila jsem se že nemá strach z toho že se může dostat do Zmijozelu, spíš byla nadšená, z toho že by dostala takovou poctu. Byla naprosto v pohodě, její hnědé kudrnaté vlasy, se ve světle procházejícím okny, nepatrně leskly.
A pak jsem tu já, se strachem že bych se mohla dostat do Zmijozelu, se moje myšlenky motali jen kolem slova Zmijozel.
Můj výraz byl přesný opak Emynýho, moje vlasy byli rovné a blonďaté.
Moje rodiče, sice byli ve Zmijozelu, ale já jsem tam nechtěla, byla jsem přesvědčená že jsem jiná.
Nejednou mě Ema probudila z mých myšlenek, šťouchla a máma se mě zeptala: ,,Jsi připravená?" Přikývla jsem. Chyťila se mého vozíku a rozběhli jsme se. Musela jsem si zavřít oči, ucítila jsem slabí tlak, a vozík se trhnutím zastavil. Nechtěla jsem otevřít oči, co když jsme se v přepážce zasekli.
Otevřela jsem je, a rázem, jsem viděla nádraží devět a třičtvrtě ve své plné kráse. Bylo tu tolik lidí, velká červená lokomotiva s vagóny, které se táhli až do nedohledna. Všichni rodiče se loučili se svými dětmi, až na jednoho kluka, měl bouřkově šedé oči, krátké černé vlasy a jmenoval se Sirius Black. ,,Ahoj'' pozdravila jsem ho jelikož před náma byli rodiče, když jsem se zastavila jsem se, ale rodiče s Nelou šli dál. ,,Tohleto si jako bereš do Bradavic?'' zíral na můj oranžový kufr. Neodpověděla jsem mu, ani jsem si nepřipadala trapně.
Najednou se naše pohledy střetli. ,,Doufám že půjdeš do Zmijozelu.'' řekl ,,A já doufám že tam půjdeš taky, Blacku." jeho obličej na pár chvil posmrtněl a já si toho asi jako jediná všimla.
Dívala jsem se na něho svými azurovými oči, a on na mě zase svými, pro někoho, kdo nás nezná, by to připadalo, že si chceme dát pusu, ale ten kdo nás zná, tak ví, že bychom se nedokážali obejmout, natož si dát pusu.
Najednou do mě někdo narazil, a já spadla na tvrdou dlažbu. Zatím co jsem ležela na zemi tak jsem je slyšela: ,,Já jsem Jemes Potter... " Po té jsem zavřela oči, a asi propadla spánku.

Probudila jsem se v jednom z kupé, ale nebyla jsem tam sama. Byl tam Sirius a nějací další dva kluci, o něčem si povídali, nic z toho jsem neslyšela, přemýšlela jsem o tom, jak jsem se sem dostala, jak se sem dostali moje věci, a měla jsem tolik otázek.
Otevřela jsem oči a oni ztichli. Všichni jsme mlčeli, oni na mě zírali, a mě bylo trapně. ,,Ty jsi metamorfomák?" zeptal se mě ten kluk, kterého jsem ještě neviděla.
Už byla noc, zírala jsem na zklo, které mi jasně odkazovalo, že metamorfomák jsem.
Už jsem neměla svoje blonďaté vlasy, ale křiklavě oranžové jako můj kufr, nevěděla jsem jak můžu, zase získat své blond vlasy. Nemohla jsem se si představit, jak by na mě každý zíral, kdyby mě uviděli s takovou hrůzou na hlavě.
,,Víš," upoutal mou pozornost Sirius ,,metamorfomáci jsou vzácní." Tak to mi moc nepomohl, opřela jsem si hlavu o okno a po obličeji mi začalo stékat pár slz. Hned jsem si je otřela rukávem svého žlutého svetru a vyběhla jsem z kupé do uličky, bylo zrovna jedno co si o mě budou všichni myslet, chtěla jsem být sama, musela jsem být, jinak bych se tu před všemi jen strapnila. Když už sem si myslela že můj život už nemůže být zvrácenější, tak mi život ukáže že jsem se mýlila.
Zahlédla jsem paní s vozíkem plný sladkostí, jak se blíží k mému kupé. Rychle jsem vběhla do vnitř, mi Sirius řekl ,,To je Jemes," ukázal na černovlasého kluka s hnědými oči, na můj vkus vypadal dost neomalene, ale můj zrak se přemístil ke klukovi, který seděl vedle něj ,,to je Remus," ukázal na něj ,,a to je-" ,,Ema" řekla jsem za něj, ale on mě ignoroval a pokračoval dál ,,Naši 'čistokrevní' rodiče se znají už dlouho. Já nesnáším svoje rodiče, pořád jenom 'čistokrevný, čistokrevný', už mě to štve, zanedlouho z toho zešílím!"
Ale to už přijela ta paní s vozíkem se sladkostmi. ,,Čtyři čokoládové žabky a jednu dýňovou taštičku, prosím." vychrlila jsem na ní jako první, a taky jsem to dostala. Pak si začali kluci překřikovat své pozadavky, až se ta stará paní naštvala a každýmu do ruky jedny bertíkovy fazolky tisíckrát jinak.
Když odešla, tak jsem si rozdělala první žabku, byl na ní samozřejmě Brumbál ,,Ten už je můj devátý!" postěžovala jsem si, ale po chvíli jsem si uvědovedomila že je v něčem zvláštní, a to vtom že je vlastně má první, od té doby co jsem měla pocit že začínám úplně nový život.