Když mě hlídá démon

Uvědomění

Bylo hrobové ticho. Kara se snažila zaznamenat alespoň nějaký zvuk, ale místnost, jako by byla naprosto prázdná. Dovnitř však vstupovat nehodlala, místo toho pořád stála na chodbě s pohledem upřeným na škvíru mezi dveřmi a futry. Studený pot jí orosil tělo, jako by měla dostat infarkt.

Zanedlouho vyšel Ronald spolu se Sebastianem. Ronald se třásl, i když se snažil neprojevovat žádné známky emocí. Podíval se na Karu, která byla už tam dost vyděšená, aby ji při svém odchodu řekl znepokojující větu:

,,Bůh tě opatruj..."

Sebastian na něj hodil očkem a usmál se.

,,Bůh nejsem a nikdy nebudu, ale děkuji za poklonu," řekl provokativně. ,,A nezapomeň si vzít tu tvou věc z ledničky."

Když Ronald úplně zmizel, Kara se zahleděla Sebastianovi hluboko do očí. Sebastian se nebránil a pousmál se i na ni. Její srdce bušilo, jako by každou chvíli mělo vyskočit. Takový nátlak jí vůbec nedělal dobře. Bála se o svůj holý život a věděla, že útěk není východiskem stejně tak jako vzpoura nebo volání na policii s tím, že ji temná síla drží jako rukojmího. Zároveň ji jeho přístup neskutečně vytáčel. Nikdy si přesně nebyla jistá tím, co uslyšela vycházet z jeho úst. Jakoby vysílal rébusy, které se musely vyřešit a přestavět tak, aby dávaly smysl.

,,Slečno, musíte být hladová. Dnes zde nebylo připravené žádné jídlo, za což se omlouvám, hned to napravím," řekl a ještě než Kara stačila něco říct, byl tu tam. 

Chvíli přemítala, v jakých sračkách se to vlastně nachází, přemýšlela o tom, jestli prostě někdy při procházce nespadla na nějaký kámen, je v kómatu a něco jako její komorník vůbec neexistuje a toto všechno jsou snůšky nesmyslů, které si vymyslel její vyražený mozek. Štípla se do ruky a jediná věc, která se stala byly její nervová zakončení reagující na podnět nutíc ji syknout.

,,Super," řekla si sama pro sebe a vešla do kuchyně, kde byl již prostřený stůl, obložená mísa, pečivo, máslo a ovoce.

,,Jak dlouho jsem tam sakra stála," řekla si opět pro sebe snažíc si uvědomit  alespoň nějaký malý detail, který by po příchodu Sebastiana-komorníka, dával alespoň trochu smysl.

Rozhodla se, že si dál nebude tížit hlavu tím, co je, co se stalo a že jídlo, které právě vidí na stole bylo v tom samém prostoru jako utržená ruka neznámého vetřelce, který se označoval jako jakýsi bůh, který se pře o duše s démonem, který ji opatruje. Párkrát se nadechla nosem, vydechla ústy a už byla jiný člověk, který byl plný flegmatismu od hlavy až ke špičkám prstů na nohou.

,,Nechte si chutnat, slečno," řekl jí Sebastian, který stál po jejím boku s úsměvem na tváři a zlověstným pohledem v jeho žhnoucích očích.

A to byl ten moment, kdy ona a Sebastian naprosto splynuli. Ne doslova, ne metaforicky.

,,Co se stalo s mou matkou, Sebastiane?" zeptala se Kara.

,,Byla těžce nemocná," odvětil Sebastian.

Tohle ona ale věděla i přesto, že ji o tom matka nikdy neinformovala. Bylo by to jasné každému. Nedávala to ale najevo, aby ušetřila ty strastiplné chvilky plné lítosti, zármutku a bezmoci.

,,A co se s ní stalo?"

Sebastian před ní položil kapesní hodinky, které byly zavřené a pokryté rytinami, které Kara nemohla rozluštit. Nebyla to latinka, azbuka, arabština ani žádné asijské znaky. Když hodinky otočila, byl tam latinský nápis "Aligxu al ni" 

"Join us, připoj se k nám." přeložil Sebastian.

,,A co to ostatní?" zeptala se Kara.

Sebastian zakroutil hlavou ze strany na stranu. ,,Povím ti to, až nastane čas. Neuspěchej to." usmál se. 

Kara pomalu hodinky otevřela. Zamračila se a podívala se na Sebastiana. Viděla tam jen ciferník, který ukazoval čas 9:15. Sebastian přejel palcem těsně nad ciferníkem, čímž způsobil zběsilý otáčivý pohyb ručiček, každá na jinou stranu. Po chvíli se Kaře zjevil obraz její matky, která vypadala vcelku spokojeně- asi více než byla tady. Matka byla politička- vcelku úspěšná ve svém oboru. Měla sice příznivce, ale hodně nepřátel. Dokonce se ji pokusili zlikvidovat, nebo zlikvidovat její nejbližší. Žila v neustálém stresu a v neustálých obavách. Jejich dům dennodenně hlídalo 10 policistů. Přišlo jí zvláštní, že je odvolala a místo nich mi zařídila jednoho vychovatele, komorníka, učitele. Teď už jí to tak podivné nepřišlo- když znala jeho sílu.

Hodinky následně zavřela a zaraženě se dívala na Sebastiana, kterému je podávala.

,,Nech si je," řekl mi. ,,Asi je využiješ lépe."

,,Hlavně je nikdy nesmíš ztratit, musíš je mít neustále pod drobnohledem," poučil ji.

,,Ah, zodpovědnost...," povzdechla si.  ,,Ta mi byla vždy proti srsti," zakoulela očima a ironicky se usmála.