Zívla a vystoupila z autobusu. Dnes to byl opravdu náročný den... (Δ Ĵ€šŦě βỮĐ€) "Už se nemohu dočkat, až si konečne lehnu k telce, a dám si kafe," zamumlala si pro sebe a už s trochu veselejším výrazem se vydala na cestu domů. (Ŧ€Ň ŦΞ ĐŁØỮĦØ Ň€V¥ĐŘží) Stačilo jít tak dvě minuty podél lesa a pak zahnout doleva mezi domy. Od lesa to byl pak jen kousek.
Když šla kolem lesa, neustálý šum větru v korunách stromů ji nutil se tam dívat a zkoumat prostor mezi nimi. Naskakovala jí z toho husí kůže, tak si raději nasadila sluchátka a dovolila své ctěné pozornosti, aby se ubírala jiným směrem. Nevšimla si tak toho, kdo v lese stál. (Ĵá Ŧ€β€ ΔŁ€ ΔŇØ) Nevědomky tak kráčela dál ke svému domu a neslyšela kroky za sebou.
Došla ke dveřím a zalovila v kapse, aby mohla odemknout. Nakonec je našla a hned strčila klíč do zámku, když však otevřela dveře a chtěla odložit tašku na stoličku, vypadlo jí pár věcí z rukou. S klením se pro ně sehla.
(ŞŦΔčí ĆĦVΞŁҜΔ Ň€РØŽØŘŇØŞŦΞ)
Pak se opět napřímila, zabouchla dveře a rovnou je i zamkla. S tím nepříjemným pocitem se jí nezdálo jako dobrý nápad nechat dveře odemčené. (РØŽĐě) Zamířila rovnou do kuchyně udělat si kafe. Netrpělivě čekala, až se hrnek naplní, když zaslechla hlasy v obývacím pokoji. Zamračila se a vydala se tam. Byla příšerně nervózní, když pootevřela dveře, aby nahlédla dovnitř. Vzápětí se jí ulevilo, když si všimla, že je jen puštěná televize. Šla zpět do kuchyně pro kafe, ale když tam došla, hrnek byl pryč a kávovar vypnutý. Polkla a vzala ze zásuvky nůž. "Teď zjistím, že jsem hrozně paranoidní" smála se sama sobě v duchu, zatímco vyšla z kuchyně. Pak slyšela opět něco v obýváku. Byla to televize, ale znělo to, jako když někdo přepíná kanály. S nožem připraveným v ruce se tedy vydala opět tam.Tentokrát to nebyl falešný poplach. Tedy když tam nakoukla, myslela si, že zas blbne televize, ale pak si všimla ruky, která byla vidět zpoza gauče. Někdo tam musel sedět - a v ruce měl její kafe. Každou chvíli ho musel vylít, protože mu ruka pořád škubala a tekutina v hrnku se nebezpečně blížila k okrajům. (Ş ŦíΜ ŇØž€Μ ŞΞ V¥РΔĐΔŁΔ ŞΜěŞŇě) Strach ji pohlcoval tak, že se hodnou dobu nedokázala ani pohnout. Pak se odvážila udělat pár kroků vpřed, snažíc se našlapovat jak nejtiššeji to šlo.
"Ň€ĆĦáРỮ Ĵ-jΔҜ ŦØĦŁ€ Μů-ž€ ŇěҜĐØ РíŦ" ozvalo se z gauče. Opět strnula hrůzou. Ten člověk vypnul televizi, s šálkem kafe třískl o stolek a zvedal se. Děvče si všimlo, jak sebou každou chvíli škubne. Nesmála se, nebylo na tom nic směšného. Bylo to to nejděsivější, co vživotě viděla. Děsilo ji všechno, ten šátek, žluté kulaté brýle a ta sekera. Odkapávala z ní na koberec krev, jako by jen před chvíli měla to potěšení proseknout něčí lebku. (ŦØ Ŧ€РŘV€ βỮĐ€ ΜíŦ) Nůž zvedla před sebe, jako by doufala, že k ní přiběhne a sám se na něj nabodne. Tomu se zasmál a jí při tom přejel mráz po zádech. V tu chvíli nůž upustila a otočila se, aby utekla. Nedoběhla však ani ke dveřím do kuchyně, když jí svalila na zem tíha na zádech. Pokoušela se zvednout, ale byla pevně přišpendlená k zemi. To už jí po tvářích stékaly slzy. Otevřela pusu a zmohla se na pár slov.
"P-prosím n-"Přerušil ji její vlastní výkřik bolestí, když jí zády projela ostrá bolest a ústa se jí naplnila kovovou chutí. Rozkašlala se a zem pod ní se zbarvila do krvavě ruda.
Tíha na zádech polevila. Nevstala. Viděla už jen ve šmouhách a matně rozeznala, že někam odchází.
"ŦØĦŁ€ β¥ŁΔ Ĵ€ĐŇΔ Ž Ň€ĴŞŇΔŽšíĆĦ ΜΞŞí..."
A pak už jen tma.
ČTEŠ
Nejsme Cute (Creepypasta Oneshots)
TerrorOneshots (jednodílovky), kde creepypasty opravdu vraždí. Žádné milostné pletky, nic, kde by se holce podařilo utéct, protože ŇáΜ ŇΞҜĐØ Ň€ỮŦ€č€ --postavy nevlastním, pouze oběti, a ty nejsou nijak více rozebírány-- --v kapitolách se objevuje hodně ná...