Sobota ráno. Už jsem byla v pohodě. Trochu mě bolela hlava. Nic novýho. Teda až do 10 dopoledne. V tu chvíli mi přišla smska od... Alexe.
Čauky, nechceš si dneska zajít někam ven?
Přemýšlela jsem. Teoreticky bych mohla, protože je víkend a k tomu nám zbývá už jenom poslední tejden školy.
„Mami?" zařvala jsem. „Anooo?" ozvalo se zezdola. „Můžu jít dneska ven?" „A s kým?" „S Alexem." Chvilku bylo ticho. „Jasně, že jo." Čekala jsem to. Mamka byla s Alexem vždycky kámoška. On si dokázal podmanit všechny. Ne, že by to bylo nějak těžký...
Co třeba ve 12? odepsala jsem mu
Ok, ve 12 u vás před barákem. Zvu tě na oběd.
Takže už mám na přípravu jenom 2 hodiny. Ježíš, jako kdybych měla rande. Vždyť on mě viděl, když jsem prožívala všechny ty puberťácký proměny. Zatím jsem se na to vykašlala a sešla dolů na snídani.
Mamka seděla u stolu a nepřítomně uždibovala toast. Když jsem vešla do dveří, jenom s úsměvem poznamenala: „Alex?" „Ano, mami, Alex," odpověděla jsem jí a vyplázla jazyk. „A pozval mě na oběd." „Aspoň nemusím nic vařit a objednat si jenom pizzu." Usmály jsme se na sebe.
Něco jsem do sebe hodila a šla zpátky do pokoje. Zapla jsem počítač, šla na FB a projížděla novinky. Viděla jsem tam pár fotek ze včerejší Vittiny party. Byla na nich i Cindy a „plavčíci". Docela ráda bych se dozvěděla, co tam vyváděla. I když, po krátkém přemýšlení jsem si uvědomila, že to radši ani vědět nechci.
__________
V 11:45 sem si uvědomila, že bych se asi měla upravit a převlíct. Začala jsem nehorázně směšně pobíhat po pokoji a shánět nějaký použitelný oblečení. Nakonec jsem se vykašlala na složitosti (existuje vůbec takový slovo??) a vzala si kraťasy, tílko Jack Daniels a Vansky. Ano, začala jsem hodně vnímat, co teď letí. Samozřejmě jsem si vzala nepostradatelnou kabelku a mohla jsem vypadnout... Teda, ještě ne. Decentní linky, řasenka a už jsem mohla.
Čekal u branky. Připomnělo mi to staré dobré časy. No, staré asi měsíc, ale chápejte mě.
„Ahoj," prohodil a usmál se na mě. „Čauky," skoro jsem zašeptala a usmála se taky. „Do kolika máš čas?" zeptal se. „Do kolika budu chtít." „Fajn, protože si budeme muset promluvit."
Přesně tohle jsem čekala. Ach jo.
Pomalu jsme vykročili k blízkému parku. Začal on. „Všechno v pohodě? Udělal jsem ti něco?"
Naprosto očekávaná otázka, to jo, ale stejně jsem nevěděla, co na ni mám odpovědět.
„No, ty nic. Vážně se omlouvám za ten včerejšek a vlastně i za to, co se stalo předtím-" Nestihla jsem to doříct, protože mě v tu chvíli objímal. „Ale vždyť to je v pohodě. Jenom jsem se bál, jestli se to nic nestalo." „Vlastně, jestli mám bejt upřímná, jeden kluk se mě včera pokusil opít a pak..." Nemusela jsem to dokončovat. On to pochopil okamžitě. Byl vážně naštvanej. „Ale to je ok, nic se nestalo." Nechtěla jsem mu říkat, že se to málem stalo. Trochu se uklidnil. „Tak dobře. Budu ti věřit."
Chvilku jsme mlčeli a pak jsem našla odvahu se ho zeptat. „Tak jak si na tom ty a tvoje zadanost?" Vážně se začervenal nebo už mám halucinace? „No, to jsem si tam dal, aby mě holky přestaly otravovat." „A co ta holka včera?" Po troše snažení jsem si vzpomněla na její jméno. „Esme?" stihl se zeptat ještě přede mnou. „To je moje sestřenka z Chicaga. Zrovna přijela a já jsem jí nechtěl nechávat doma."
O můj bože. Tak to je trapný. Vážně právě žárlim na jeho sestřenku?
„Aha," řekla jsem s úsměvem a už jsem se tím radši nezaobírala.
