Se soumrakem se konečně dostali až na vysněný ostrov Ramandu. Modrá hvězda zářila jasněji než kdy předtím a jen díky tomu se dokázali orientovat ve tmě, která na ostrově panovala.
Šli opatrně, jen občas se ozvalo křupnutí větvičky pod nohou někoho z posádky, popřípadě nějaká kletba, kterou daný jedinec následně zamumlal. Všichni měli ruku připravenou na jílci meči nebo ho rovnou nesl vytažený z pochvy a připravený k boji. Chimney v rukách svírala luk a šíp měla přiložený k tětivě, aby mohla případně ve vteřině vystřelit.
Výšlap až nahoru byl náročný, ale nakonec se přiblížili zvuku vodopádu, který viděli už z lodě. Přes říčku a následný vodopád vedl kamenný most se sochami zvířat. Kámen byl porostlý mechem a místy se drolil. Vypadalo to, že už léta tu nikdo nebyl.
Sotva přešli most, naskytla se jim velmi zvláštní podívaná. Kamenný stůl, kolem kterého stály kamenné lavice, byl plný chutného jídla. Ve vzduchu to vonělo pečení a ovocem.
„Jídlo!" zvolal potichu minotaur z posádky.
„Nedotýkej se toho," zarazil ho ale Drinian, sotva minotaur natáhl ruku směrem k jídlu. Zarazil se a poslechl, ale sbíhaly se mu sliny.
Kaspian s Edmundem procházeli dál kolem stolu až dál k místu, kde se stůl nořil do stínu. Edmund schoval meč, vytáhl baterku a posvítil do stínu. V křoví, které obrůstalo stůl, byli lidé. Staří a seschlí, jako kdyby zemřeli uprostřed jídla, nehýbali se. Všichni vyděšeně zalapali po dechu a vytáhli meče, nikdo na ně ale nezaútočil.
Kaspian se přiblížil až ke starochům a ukázal na ruku jednoho z nich. „Ten prsten. To je erb lorda Reviliana." Naklonil se k dalšímu z nich. „Lord Mavramorn." Zadíval se na posledního z nich. Lucka mu dotáhla vlasy z obličeje. „A tohle je lord Argoz."
Lucka najednou odskočila a vlasy mu spadly zpět do očí. „On dýchá!"
Edmund přišel blíž k prvním dvěma lordům a zaposlouchal se. „Tihle také. Musí být pod nějakou kletbou."
Kaspian s Edmundem se na sebe podívali. „Je to v jídle!" křikl Kaspian a posádka od stolu s jídlem téměř odskočila.
„Počkat, tohle je kamenný nůž," ozval se Edmund najednou. „Takže tohle musí být Aslanův stůl!"
„Jejich meče! Dejte je na stůl!" rozkázal Kaspian.
Edmund vytáhl ten svůj a dal ho na místo, zatímco Chim, Lucka a Kaspian každý odzbrojil jednoho z lordů Telmarínů. Zároveň na stůl položili další dva meče, které nesli muži z posádky.
„Šest. Jeden nám chybí," pronesla Chimney temně. Kde mají hledat ten poslední?
Najednou ostrov ozářilo modré světlo. „Koukejte!" ukázala Lucka vzhůru. Vypadalo to, že modrá hvězda se k nim přibližuje. Dopadla až před ně a těsně nad zemí se zastavila a zvětšovala se a tvarovala, až najednou připomínala lidskou siluetu. Pak většina záře vyprchala a před nimi stála krásná dívka, která plála modrým světlem.
„Poutníci z Narnie, vítejte," pronesla libým hlasem.
Posádka před ní automaticky poklekla, ale Chimney, Lucka, Kaspian ani Edmund ne.
„Povstaňte," vyzvala je dívka s krásným úsměvem a lehkým pokynutím rukou. „Copak nejste hladoví?" divila se s pohledem upřeným na stůl, který byl stále ještě plný.
„Kdo jste?" ozval se místo odpovědi Edmund.
„Já jsem Liliandil, dcera Ramandu." Popošla blíž. „Celou cestu jsem vás vedla."
„Ty jsi modrá hvězda?" zeptal se okouzleně Kaspian.
Dívka přikývla v odpověď.
„Jsi nádherná," pronesl Kaspian s pohledem upřeným na hvězdu.
„Pokud chcete, můžu změnit podobu," nabídla se zmateně.
„Ne!" zvolali Edmund s Kaspianem ve stejné chvíli.
Chimney protočila oči. U Aslana, přeci není tak nádherná, nebo snad ano? Lucka si odfrkla a věnovala Chimney znechucené zavrtění hlavou. Kluci a nádherné holky...
Kaspian s Edmundem si věnovali rozpačitý pohled.
„Prosím, jezte! U Aslanova stolu je vždy dostatek jídla pro ty, co tu jsou vítáni." Liliandil pohybem rukou rozžala svíčky na stole a posádka se opatrně začala natahovat pro jídlo, ale zase ruce stáhli, když se ozval Edmund.
„Počkejte! Co se stalo jim?" ukázal směrem k lordům Telmarínům.
„Tihle chudáci byli téměř šílení, když se konečně doplavili sem, a u stolu si vyhrožovali. Násilí je ale u Aslanova stolu zakázáno, a tak byli uspáni," vysvětlila Liliandil.
„A probudí se někdy?" zeptala se Lucka.
„Až se všechno spraví, ano," odpověděla jí hvězda. „Pojďte," vyzvala Kaspiana s Edmundem, Luckou a Chimney, „nemáme moc času." Otočila se a vydala se dál po úzké cestě směrem nahoru.
Chimney skupinu uzavírala a viděla, jak posádka pomalu sedá ke stolu a nedůvěřivě jídlo očuchává. Určitě jim nebude trvat dlouho a začnou hodovat. Po tak dlouhé době malých přídělů na lodi se jim ani nedivila.
Liliandil se zastavila až na samém kraji ostrova, kde byl útes oběstavěn nevelkou zídkou. „Pověděl vám kouzelník Koriakin o Temném ostrově?"
Skupina přikývla. „Ano."
Liliandil odstoupila od zídky a všichni se zadívali do dáli. Ve světle rozbřesku bylo vidět klidné moře, ve kterém se tyčil velký tmavý ostrov. Pableskoval zeleně a černota v něm se převalovala jako bouřkové mraky.
„Za chvíli už bude temnota nezastavitelná," pronesla smutně Liliandil s pohledem upřeným na Temný ostrov.
„Koriakin říkal, že musíme položit všech sedm mečů na Aslanův stůl, abychom zlomili kletbu," ozval se Kaspian.
„Přesně tak," přitakala Liliandil.
„Ale my jsme jich našli jen šest," přiznal Edmund. „A nevíme, kde hledat ten poslední."
„Já to ale vím. Tamhle," pronesla Liliandil potichu a bílou rukou ukázala na temný ostrov.
ČTEŠ
Meant to be together (Letopisy Narnie / Edmund / CZ)
Fanfiction"Často je těžší porazit svou vlastní slabost než bojovat se zlem, které se děje někomu jinému." Všichni asi známe příběh o Jitřním poutníkovi, na kterém se král Kaspian vydal hledat lordy Telmaríny. Všichni dokonce známe legendy o čtyřech králích a...
