Dědečku

Nervózně ťukal tužkou do stolu a něco si pro sebe mlumlal. Co chvíli něco zapsal, pak to zase zaškrtal a napsal něco jiného.
Když kvůli nedostatku volného místa a vzteku nad svou neschopností roztrhal celý pakl papírů a koš byl přeplněný k prasknutí, zvedl se Ros ze židle a začal přecházet po místnosti.
"Nic. Vůbec nic. Už celé dva měsíce jsem bez inspirace. Copak jsem tak starý, že jsem veškerý svůj um už vyčerpal?" mumlal si vztekle pod vousy a mračil se na rudý, už značně zašlý, koberec v jeho pokoji.
Pravda... Nebyl nejmladší a psal už velmi dlouho. Měl nekolik úspěšných děl a právě se snažil dopsat svou poslední opravdu velkou sérii. Své veledílo. Problém byl, že se dostal do slepé uličky a postavy si náhle dělaly, co jen chtěly. Jen ne to, co chtěl on.
Povzdychl si a přešel ke staré truhle, ze které si vyndal lahev vína a nalil si do téměř prázdné sklenice na stolku u houpacího křesla.
Se zaskřípáním kloubů a znaveným oddechnutím si sedl, rozhoupal se, upil a zadíval se na zeď. Celá byla pokrytá texty, útržky z novin, diplomy, vším, co ho za ta léta zaujalo. On se ale díval přesně na jednu fotografii. Jeho dcery.
Už byla tři roky po smrti a jemu po ní zůstaly jen fotky, vzpomínky a tři vnučky.
První bylo dvanáct a mladším dvojčátkům osm.
"Kéž bys tu byla. Tys vždycky věděla, co dělat, když jsem se cítil ztracený," pousmál se smutně Ros.
Po chvíli přemýšlení a vzpomínání se začínal uvolňovat a pomalu se propadal do snů o své rodině a psaní.
Sklenice červeného mu vyklouzla z ruky, roztříštila se a víno vyteklo na koberec, na kterém vytvořilo další trochu tmavší skvrnu do sbírky.
Ráno ho probudil smích a křik dětí, který ho nadobro vyprostil ze špatné nálady. Přijely jeho vnučky.
Slyšel, jak běží nahoru po schodech a po chodbě a pak zpomalují před jeho dveřmi. Chvíli bylo ticho a pak se ozvalo tiché zaťukání.
Musel se zasmát. Ros jim vždycky říkal, že si mohou dělat, co chtějí, ale chovat se slušně a nerušit ho, když píše. Jako kdyby to ťukání nějak vymazalo hluk, který natropily předtím.
"Pojďte dál, holčičky moje."
"Ahoj, dědo!" vyjekly dvojčátka v okamžiku, kdy se otevřely dveře a vyrhly se mu přímo na klín.
"No nazdar, vy třeštidla," smál se. "Tak jak bylo ve škole?"
"Skvěle!"
"Máme novou úžasnou učitelku!"
"Jo! A neměly jsme ani jednu dvojku na vysvědčení," pyšně prohlašovaly jedna přes druhou.
"A co ty, Lanie?" usmál se Ros na svou nejstarší vnučku, která zatím stála u dveří a dávala prostor svým bláznivým sestrám.
"Dobře."
Lanie byla vždycky mírná a tichá. Narozdíl od svých sestrer, které byly od malička upovídané a všechno hned musely zkoušet.
"Dědo? Tys zase usnul při psaní, viď?" zajímala se Joe.
"Jak to víš, detektivko?"
"Zase jsi rozbil sklenici s vínem."
"Ale zatraceně," mračil se na flek a střepy stařík, "Běžte od toho, ještě si ublížíte."
"Já to uklidím," přihlásila se Lanie.
"Tak my si jdeme hrát," vyběhly holčičky se svým věčným smíchem z pokoje.
"Pozor na těch schodech!" volal na ně ještě Ros, ale ony už ho stejně neslyšely.
"Co jsi včera psal?"
"Co? Eh... Nic. Poslední dobou mi to vůbec nejde."
"Jakto?" zarazila se překvapeně Lanie. To, že by dědeček nevěděl, jak pokračovat, se moc často nestávalo
"Ale... Erik si dělá, co chce a Lucy se se mnou nebaví."
Lanie se usmála. Její dědeček byl opravdu docela speciální. Jeho vztah k postavám, jejich příběhy, všechno bylo velmi živé a snadno uvěřitelné. Protože on s nimi doopravdy komunikoval. Každý v jeho příběhu byl pro Rosa skutečný a jedinečný. Věřil, že vlastně jen vypráví příběh, který se doopravdy stal někde jinde, v jiné dimenzi. A věřilo tomu hodně lidí, kteří je četli.
"Co se stalo? Jak jsi skončil? Třeba ti pomůžu."
Každá z jeho vnuček znala všechny jeho příběhy skoro lépe než on a často čerpal inspiraci i z jejich nápadů a domněnek, když se dohadovaly, jak bude příběh pokračovat.
Když Lanie všechno vypověděl a čekal, až nad tím dopřemýšlí a řekne mu svůj názor, všiml si, jak moc se přitom podobá své matce.
"Myslím, že Lucy je smutná a naštvaná. Dala ti najevo, že se k ní Zack poslední dobou chová hrozně a ona to chce vyřešit, ale ty jsi jí k tomu pořád nedal prostor."
Měla pravdu. Když to vyslovila, hned cítil, že Lucy opravdu neúmyslně dlouhou dobu ignoroval, protože se hrozně snažil posunout děj kupředu. A přitom se zapomněl ohlížet na to nejdůležitější.
"A Erik je prostě jen tvrdohlavej. Však ho znáš."
"Děkuju," usmál se uvolněně Ros.
"Není za co, dědo. Vždycky ráda pomůžu," zazubila se na něj Lanie. "Jestli chceš psát, řeknu sestrám, aby tě nerušily a pak to přijdu douklidit."
"To budeš moc hodná."
Když se za Lanie zavřely dveře, Ros se zase otočil na fotografii na zdi.
"Vidíš to, Marry. Tak dlouho jsem se snažil zůstat věrný svému starému rádci, že jsem si nevšiml, že mi přímo pod nosem celou dobu roste nový. Je celá po tobě."
Pak zase vstal, přešel ke stolu, popadl papír a tužku a dal se do psaní.